Pratele, sedim v pokoji jednoho bytu v jednom dome kdesi v Nadymu a tvrde makam, zatimco vsichni vedle hoduji! Krasne kuratko jsem opustila, salatkz predobre, sladkosti neuveritelne… ech, co delat, sluzba je sluzba. Zde popis nasi cesty z Moskvy do Noveho Urengoje.
Obraz 1
Neděle 20. března, 22:22, nádraží Perm 2
interiér / vlakové kupé
Nástěnkářka sedí v kupé a píše. Za oknem zasněžená krajina a břízy…
Máme asi čtyřicetiminutovou pauzu, sedím v přetopeném kupé a ťukám tyto řádky, rychle rychle, než se mi vybije jabko. Ale od začátku.
Vyjeli jsme na minutu přesně o dvě minuty dřív ve 22:43 z Kurského nádraží vlakem, který táhne česká lokomotiva Škoda. Naštěstí jsme čtyři, takže máme kupé jen pro sebe. Kupé? Zas a znova mě překvapuje svými rozměry, ale prý to je v evropských vlacích jestě horší. Máme velké štěstí na pravódniky (průvodčí) – velmi milá Světa (luxuje, vytírá, o WC se stará), jeden družný Dmitrij a jeden mlčenlivý Lenin. Vlastně nevíme, jestli je mlčenlivý nebo jen opilý, Lenin také určitě není, ale podobá se mu. A vlastně to ani není obyčejný pravódnik, ale náčelník všech pravódniků v našem vlaku.
Hned na začátku první svízel. Před odjezdem jsme šli vydatně povečeřet do Gagry (již jednou zmiňovaná gruzínská restaurace blízko české ambasády), takže jen co jsme obsadili svá lůžka, ozvaly se nejrůznější vnitřní orgány. Jenomže! V Rusku se ve stanicích WC zamyká a zpřístupní až po hodině jízdy za městem. Potěrpitě němnožko vybízí usměvavá Světa. Trpíme a drzime.
Nástěnkářka neví jak dál. Zadumaně pohlédne k oknu a vidí… břízy…
Další klasická situace – neuvěřitelně přetopený vlak. Člověk se zapotí, jenom mrkne. Nedá se dýchat, nedá se sedět, ležet, spát. Nástěnkářka probděla celou noc na chodbičce, kde se přece jen občas vyskytl nějaký vánek – vytvořen tak, že mi Lenin milostivě otevřel dveře na WC a odtud dírou v podlaze “proudil” do vágónu svěží vzduch. Dnes ráno jsme ovšem v chodbičce objevili dvě okýnka, která JE MOŽNÉ otevřít! Bohužel, Rusové z nepochopitelných důvodů uzavírají každý přívod čerstvého vzduchu, takže Martin drží vždy u jednoho okýnka hlídku a zabraňuje těm teplomilcům konat teplé zlo!
Přes den tedy bylo celkem příjemně, dospali jsme probdělou noc a teď co včil? Pánové si zakoupili odpornou sušenou rybu, která v kombinaci s vydýchaným vzduchem v kupé navodí jistě příjemnou vánoční atmosféru. Ano, Štěpán s Martinem stále disponují úchylnou touhou ochutnávat vše co je prezentováno jako potrava, i kdyby to bylo žrádlo pro psa (tak nějak smrdí ta ryba). A vůbec vlastně jen pořád žereme, pijeme čaj, někteří i koňaček, whisku, piva všech značek… 63 hodin!!!!!
Vlak uhání krajinou. Břízy.
Slibovala jsem vám babušky na perónech, tak tady je máte. Na první zastávce v sobotu dopoledne (vlak stavil i v noci, ale to jen tiše přistoupili noví ospalí cestující a jelo se dál) ve městě Kirov babušky sice postávaly, dokonce i s nejrůznější zvěřinou, byla to ovšem zvěřina plyšová! Dvoumetroví plyšoví koně, medvědi, pískající růžová srdce. Ve městě je zřejmě továrna na výrobky z plyše a tak místo pirožků, kuřátek a rybek, čekaly na nás tyto obludy.
Na další zastávce ale už bylo vše jak má být, i pirožky, i kuřátka, i nakládané okurčičky, uzení jeseteři… Nástěnkářka nakrmila toulavé psy starým chlebem, pohovořila s místním lidem, a odjechala dál na východ.
Obraz 2
Úterý, 22. března 2002, 2:36 ťumenského času, 0:36 moskevského času, 22:36 vašeho českého času
interiér / chodbička ve vlaku
Břízy.
Žereme, pijeme, spíme, čteme. Nástěnkářka si za tu dobu nacvičila různé gymnastické prostocviky a její provedení jednotlivých figur je lepší a lepší! K přesunu na horní palandu sice můžete použít jakýsi žebřík, ale nikdo neví jak. Mnohem elegantnější je překrásně provedený výmyk v kombinaci se stylem “nůžky” pro skok vysoký, přemístění pravé nohy (spíte-li na levé palandě, tak levé nohy) na matraci, bleskurychlé uchopení madla na ručník (pravou rukou), levá polovina těla zůstáva ve vzduchu, hlava v záklonu, výdrž, chvilka pro potlesk a překulení celého těla na palandu.
V noci z neděle na úterý jsme zastavili v Jekatěrinburku, ráno pak v Ťumeni – hlavní město celé ťumenské oblasti, do které spadá i Jamalo-něnecký okruh. Prý je to město velmi bohaté, ale viděno z nádraží a z okýnka vlaku (břízy) – nic moc! Tady na nás poprvé udeřily mrazy, byť bylo pouze minus 4. Málo sněhu a mráz, ach jo. Ale hlavní je, že jsme vjeli do náčelníkovy mapy Ťumenská oblast! Konečně víme, kde se nacházíme! V Rusku.
Přejeli jsme zamrzlou řeku Irtyš (po železničním mostě), přejeli jsme zamrzlý Ob (v ruštině ženského rodu, stejně jako Perm)… Na krajích mostů je vždy podivný oplocený prostor, skoro jako lágr – zřejmě bezpečnostní zóna se zákazem vstupu, snad kvůli možným pokusům o vyhození mostu do vzduchu?
V chodbičce je temno, světla jsou nastavena na noční režim = tlumená. Nástěnkářka pohledné z okýnka, měsíc dva dny po úplňku osvicuje noční krajinu. Resp. břízy.
Zatím the best of vlaková zastávka byla v Tobolsku. Asi 200 metrů podél nástupiště táhly se budky či jen provizorní stánky ve kterých bylo možno zakoupit: ryby nakládané, sušené, vyuzené, smažené, okurky slané či v láku, kartoška (brambory) s tím strašným koprem (kopr a břízy jsou všude!), upečená kuryca (kuře), karbanátky, sušené lesní plody. A čínské instantní polévky.
Také nesmím zapomenout zmínit velice krásný zápas ve slovní kopané, který svedli náčelník, dobrodruh a nástěnkářka od dvou hodin ráno do čtyř hodin ráno. Hospodářka spala a probudila se jen na echinaceové kapky (existují vůbec?!), kvůli kterým náčelník dostal gól, protože nevěděl. Dobrodruh Martin, vyčerpán zápasem, usnul a spal skoro 10 hodin v kuse!
Nástěnkářka se otřese zimou. Martinovi se podařilo uhlídat otevřené okýnko na konci chodby, takže včil duje a duje. Všichni spí. Jen Don Teplák (muž v lesklých modrých teplákách a svítivě žlutém tričku) jde zase kouřit. Zásadně nikdy nekouří venku na zastávce, ale jen se rozjede vlak, už důstojně kráčí do miniprostoru pro výstup a nástup a tam vesele popotahuje z cigaret. I proto bojujeme za svobodu a otevřená okna! Ale z nich pak duje a duje a ta nebohá dopisovatelka tu sedí v průvanu ve svém pyžamku s medvídkama a nemůže otočit hlavou. Má zatuhlá záda. Odebírá se tedy pomalým pohybem do kupé, velmi prkeně a těžce se přenese na horní palandu (doufám, že ji nikdo neviděl!) a celá promrzlá a zatuhlá snad usíná. Ví, že až se zítra (dnes) ráno probudí, bude v kupé zase nesnesitelné vedro. A břízy.
Ech…
Nad ránem se radikálně proměnila krajina – prosluněné sněhové pláně s občasnými pahýlky, které by strašně rády vypadaly jako stromy, ale ne a ne se jim to podařit. Spousta zamrzlých ploch, z nichž se v létě stanou nebezpečné bažiny. Jak řekl náčelník: “Vypadá to jako na Sněžce, akorát je placatá a stovky kilometrů dlouhá”. Slíbila jsem mu vytesat tato slova do blogu, tož tak činím.
V Korotčajevu všichni soudní cestující vystoupili a přesunuli se do N.U. jinými dopravními prostředky, protože prý zatímco vlak ujede tuto vzdálenost za 3 hodiny (už jsme na věčně zmrzlé půdě, v létě je to tu samá bažina!), autem jste tam za “chvíli”. Jenomže právě z Korotčajeva do Nového Urengoje vedl úsek mrtvé trati, stavby č. 501! Takže jsme měli celý náš vagón pro sebe! Náčelník začal zběsile natáčet, Světa od časného rána gruntovala, my jsme od časného rána upadli do kómatu a prospali celé dopoledne, takže nám ta cesta příjemně utekla.
Úterý 22. března 2011, 15:17 (u vás doma 11:17) – Nový Urengoj!
