MAMUTKA LJUBA
Tak jako mají v Moskvě v mauzoleu ve vitrínce Lenina, v Salechardu v muzeu maji ve vitrínce mamutí mládě Ljubu. Jamal je díky neobyčejným přírodním podmínkám (věčně zmrzlá půda atd.) rekordmanem v počtu nalezených mamutů (od koster až po vcelku zachovalá těla) a první zdokumentované nálezy kostí mamutů spadají už do 18. století.
Až do roku 2007 reprezentovala světovou mamutí pověst Jamalu mamutka Máša (dnes „žije“ v petrohradském muzeu zoologie), ale…
To si takhle 15. května 2007 vyjel něnecký pastevec sobů Jurij Chudi na dřevo a hle, našel mamuta! Resp. mládě mamuta. Svůj nález ohlásil na místech k tomu určených (ztráty a nálezy mamutů) a vzápětí se strhly vědecké orgie. Přijeli odborníci z Petrohradu, z Ameriky, z Japonska – ti všichni chtěli spatřit nejlépe zachovaného mamuta (mládě) na světě. Mrtvé zvířátko dostalo jméno po manželce šťastného nálezce (ten zase dostal od místního zastupitelstva nový sněžný skutr) a všichni byli šťastní!
Ale dosti ironického humoru! Ljuba je opravdu unikát, protože díky svému zakonzervování ve věčně zmrzlé půdě, zachovala se částečně i se srstí, nehty, dokonce i s řasami (řasenka Max Factor vydrží dlouho), a hlavně i s vnitřnostmi, tzn., že vědci mohli díky obsahu žaludku prozkoumat například jak se toto nebohé dítě stravovalo. Ljuba zemřela malinká (1 – 3 měsíce, pravděpodobně spadla do nějaké jámy a byla zavalena – umřela na udušení), takže se živila vlastně ještě výhradně mateřským mlékem. Ovšem podle zbytků trav a hlíny za nehtíky, zjistili vědečtí pracovníci zase něco nového o tehdejší floře. Co znamená tehdejší? No, vědci určili stáří nálezu na 42 tisíc let př. n. l.
Ljuba je tak žádána po celém světě, že v muzeum zaměstnává na plný úvazek člověka, který se věnuje jenom jí (profese: opatrovnice Ljuby). Jmenuje se Galja Karzanova a její vztah k Ljubě je až dojemný. Hovoří o ní jakoby to byla její dcera nebo kamarádka. Dokonce Galju podezíráme, že když zhasnou muzejní světla a budova zůstane opuštěná, vleze si tajně do vitrínky k Lubě a tam si spolu povídají. A že mají o čem! Vždyť spolu holky procestovaly skoro celý svět (jenom vloni byly hned 3x v USA).
Mamutí líheň zdejšího kraje připomíná i obrovská socha mamuta za městem, na břehu řeky Ob, v místech, kde v zimě funguje doprava přes zamrzlou řeku.
Jak je to vlastně s Obem během roku? Vzhledem k tomu, že (zatím) neexistuje žádná silnice, železnice ze Salechardu na východ (a na sever a na jih), a na západ je možno jedině přes Ob, dalo by se říci, že určitý čas v roce jsou obyvatelé Salechardu uvězněni ve městě. V zimě funguje přeprava po ledu (viz naše zkušenost v Nadymu) = organizované dopravní komunikace se značkami, silničáři odklízejícími navátý sníh atd., v létě jsou v provozu trajekty, ale co v době tání? To nastupují jakési vezděchody na vzdušných polštářcích (polovznášedla) a cestuje se vesela dál! Takže dnů, kdy je Ob opravdu „nesjízdný“, napočítáte ne prstech jedné ruky.
NÁVRAT
I říkala si takhle nástěnkářka: „Jedu na sever, do odlehlých krajů, konečně budu mít klid od veškeré té kultury.“ Tůdle! Přijedete do Salechardu, na polární kruh a… narazíte na děvčicu z petrohradského Memoriálu a skupinku mladých herců s fantastickým divadelním představením Návrat („Возвращение“).
Petrohradský Intěriernnyj těatr tvoří čerství absolventi divadelní školy a jejich bývalí pedagogové. Ještě jako studenti 4. ročníku dali dohromady tzv. epos v monolozích – pásmo sestavené z textů ruského barda Alexandra Galiče (1918-1977). Místo zpěvu však zanívají dramaticky ztvárněné monology, které dohromady tvoří velmi silný obraz celé jedné epochy – sovětské. A nepotřebují k tomu žádné kulisy, jen tu a tam nějakou židli či stůl, ale většinou se jednalo o výstupy v prázdném prostoru, využívající pouze hry světla a stínu.
Mezi nejsilnější „kusy“ patřily ty s lágrovou tematikou, resp. texty připomínající represe. Ale nechyběl ani humor (úsměv, který vzápětí zmrznul na rtech) a trpké vzpomínky na život v té zemi zaslíbené komunismu.
Po představení následovala naméně zajímavá diskuse s diváky. Velmi nás potěšil obrovský zájem a nadšení místních mladých, zejména studentů salechardské herecké konzervatoře. To dospělejší část publika už byla zdrženlivější – opatrné dotazy, proč zrovna tohle téma, že se jim to sice moc líbilo, ale jak vás to proboha napadlo?! Až to nástěnkářka nevydržela a zeptala se, jaké mají herci zkušenosti právě z podobných diskusí po tomto představení, a že my (jako naše expedice) narážíme v Salechardu na neochotu mluvit o nedávné historii. Na to hned dosti salechardským způspbem (viz naše předchozí zkušenosti) zareagoval asi šedesátiletý muž – místní novinář, spisovatel a vůbec společensko-kulturně aktivní člověk. Jeho děda i otec byli zatčení, jako vězni stavěli železnici č. 501, Stalin byl svině, ale proč o tom pořád mluvit? Proč to pořád vzpomínat? Byli i dobré věci. A proč se o to zajímají cizinci… Odpovědí tomu pánovi bylo vystoupení asi dvacetiletého mladíka, který řekl, že by se nedávná historie Ruska (Sovětského svazu) vůbec neměla otevírat a že stejně tehdy bylo líp, byl pořádek atd. Takový „popírač holocaustu“. Na to skvěle zareagovala mladá adeptka herectví, pak zase ten starší muž a už to jelo. No, smíšené pocity jsme měli…
Během besedy slečny z pitěrského Memoriálu rozdávaly CD s virtuálním muzeem GULAGu. Navázali jsme s nimi kontakt (jmenovitě s Olgou Šonovou) a odebrali se družit do jejich polohotelu. Dozvěděli jsme se, že spolu s divadlem dostali grant na toto GULAG tour a už mají za sebou vystoupení v Pečoře, Intě, Vorkutě, zítra jedou do Labytnangi. To vše jsou místa, kde stály lágry, kde dodnes žijí bývalí vězni či aspoň jejich příbuzní.
Olga nám povyprávěla neuvěřitelnou historku, která jen potvrdila naše velmi smíšené pocity z tohoto města. Memoriál doprovází divadelníky s putovní výstavou o osudu Litvy během 2. světové války. Na panelech jsou fotografie jak s hákovým křížem, tak s rudou hvězdou. Řediteli salechardského domu kultury se ale nelíbila ta svastika a poprosil dívky, aby odstranily ten jeden panel. Dívky se podivily, ale dobrá, panel sundaly a zbytek výstavy stál vesele dál. Za dvě hodiny ovšem přišel ředitel znovu a že se mu vlastně nelíbí celá výstava a že ji v tom svém chrámu kultury vlastně nechce. Ech, posmutněly dívky a sbalily výstavu. A druhý den ji rozbalily v jiném kulturním domě (ve kterém se večer konalo představení Návrat). Pak ale přišel ředitel tohoto jiného kulturního domu a nelíbila se mu svastika. Sundaly, zbytek vesele dál, za dvě hodiny, nelíbí výstava celá… Ech…
Ale skončilo to dobře, někdy v létě poputuje do Petrohradu výstava Praha objektivem STB, kterou nedávno Štěpán instaloval v Moskvě v Centru Andreje Sacharova. Tak aspoň něco! I když, snad to neskončí jen výstavou. Rádi bychom dostali do Prahy, resp. do Čech obě představení, která jsme během naší expedice viděli: moskevské Cesty, které jsme si nevybraly… a petrohradský Návrat – obě spojuje tematika GULAGu, obě jsou velmi komorní, jednoduchá a přitom neskutečně silná. Pokud máte někdo nějaký nápad, jak k nám dopravit tyto dvě skvělé inscenace, prosím, napište. Díky!
No a to je ze Salechardu asi vše. Příště už se konečně dostane na ty soby!
KVÍZOVÁ OTÁZKA
A jsme tu zase s oblíbenou vědomostní souteží. Pokud jste pozorně četli dnešní příspěvek, nemělo by pro vás být řešení úlohy žádný problém.
