V minulých dílech jste viděli: zoufalé polárníky, kterým se pomalu rozplýval sen o lágrech na úseku 501 mrtvé trati. Pojedou vezděchodem nebo potupně poletí letadlem? Sledujte nyní na blogu Respektu!
Celou neděli jsme se pokoušeli sehnat něco, co nás převeze po zimniku do Salechardu! Čtyřkolky, burany (skůtry), pásáky, soby… Chlapci se šli přeptat k závoře, děvčata znovu navštívila sobí ženu z muzea, a ta, kromě toho, že ji ještě neopustily choutky uvézt hospodářku do tundry, jala se obvolávat své známé. Chvíli to vypadalo nadějně, chvíli zase ne, když tu náhle zvoní zvon telefonu! To z plynové plošiny na Severu volá Igor-chudožnik! Původní vezděchod se musel vrátit do Salechardu, cosi se mu po cestě polámalo, ale vypravili jiný, nový, lepší! Pojede celý den, v noci dorazí do Nadymu, aby nás v pondělí ráno nabral a jel těch 350 km zase zpátky. To celé za 50 000,- rublů. ANO!!!! (nakonec to bylo za 40 tisíc).
Rychle nakoupit potraviny na cestu, odeslat zprávu na blog – kdeže! V Nadyme publičnovo interněta nět! Takže nakoupit a spát, ráno v sedm vyrážíme!
Vezděchodčik dorazil do Salechardu až kolem osmé hodiny ranní (takže se ani nevyspal), ještě zajel taxíkem pro benzín a nastupovat. Svítilo sluníčko, mrzlo víc než obvykle (ale slibovaných minus 20 to nebylo!) a u závory už žhavily motory nákladní vozy, které tam čekaly už skoro týden, protože cesta byla pro nepříznivé počasí (silný vítr) uzavřena.
Poněkud nedůvtipně přesunu se o několik hodin později, abych vám mohla předložit resumé této cesty cest: start 28. března v 9:40 v Nadymu, cíl 29. března ve 4:00 v Salechardu, přes 18 hodin na cestě. Celkem 350 km, 300 km po zimniku, 50 km od konce zimniku do Salechardu (po silnici). Vůz Trekol, 6 kol, průměrná rychlost cca 25 km/h.
Nástěnkářka má evidentně problém uchopit a popsat 18 hodin jízdy ve vezděchodu. Rozdělit na několik tematicky rozličných textů? Nechat hovořit pouze fotografie? Ech… vedle se zase všichni veselí a ona tady ťuká do jabka. Tak jo, vezmeme to od začátku.
VEZDĚCHODEM PO ZIMNIKU
Vezděchod je velmi prostorné vozidlo, vepředu za řidičem sedačka pro tři osoby, vzadu místo asi pro šest lidí. Po několika kilometrech bylo jasné, že vzadu může sedět jen neohrožená nástěnkářka, protože jediná ona vydržela neskutečné drncání, které je vepředu snad snesitelné, vzadu nikoliv, takže křečovitě se držící slabší povahy (hospodářka a dobrodruh) přemýšlejí, mají-li zvracet hned nebo až za chvíli. Pravda, byly okamžiky, kdy i ne úplně štíhlá nástěnkářka vylatěla celým tělem do vzduchu a pak tvrdě dopadla, nebo zase přeletěla z jedné sedačky na druhou, ťukla se do hlavy, narazila si všechny kosti, zlomila žebro o kanystr (z toho se pak vyklubal přenosný vařič), ale přesto se jí podařilo za těch 18 hodin přijít na několik bezpečných poloh (zaklíněna mezi batohy a kanystrem), při kterých i hudbu mohla poslouchat, loknout si z lahve (vody) či si dokonce schrupnout!
A propos hudba! Zatímco nástěnkářka si pouštěla do sluchátek hudbu důstojnou, vepředu DJ Jevgenij kroutil jednu sadu ruského disca pořád dokola. Nejvíce nás zaujala píseň o Zině, která vyšla z magazína a pak ještě vyšla za muž za Gruzína.
Náš řidič se jmenoval Jevgenij a vlastně se nám úplně nepodařilo navázat s ním bližší kontakt (bodejť by jo, když vesnická hlupačka seděla odříznutá vzadu?!). Ano, na požádání nám zastavil, kde jsme chtěli (mosty, lágry), ale vzhledem k tomu, že mu nikdo nepředal informaci o nocování v tundře, nebyl na to připraven, takže jsme jeli nonstop až do Salechardu. Není se co divit, vždyť celou minulou noc byl na cestě do Nadymu, přijel akorát aby nabral nás a benzín a hurá zase po zimniku dom. Možná i proto nám ochotně zastavoval u lágrů – věděl, že je to aspoň na dvě hodiny a on si může trochu schrupnout.
V noci pak zastavoval častěji a častěji na osvěžující cigaretu, až kolem půlnoci zastavil úplně a na hodinu zalehl. A my jsme měli bezva party ve vezděchodu. Ech…
Ono se snadno řekne zimnik v nekonečné tundře, ale na některých místech byl provoz jako v Moskvě kolem páté odpoledne, téměř zácpy! Jeden vezděchod za druhým, nákladní vozy, těžká technika na ujíždění sněhu a občas také Něnci na buranech (skůtrech). I systematicky spálený vůz jsme viděli.
Do toho všeho vám běží v ústrety dvojice psů (prý z nějaké základny poblíž cesty), kteří vyrazili na lov, v horším případě musíte rozehnat stádo sobů na silnici.
Zdejší tundra se liší od té ostatní přítomností neobvyklých porostů – dopravních značek. Upozorňují např. na dvojitou zatáčku, zákaz předjíždění či na maximální rychlost. Značka nerovný terén platí od začátku do konce a není třeba ji neustále připomínat – připomene se sama úderem hlavy o strop vozidla.
Na několika místech jsme museli objíždět poloroztáté a prolomené ledy v jinak ještě zamrzlých říčkách (resp. znovu zamrzlých?).
Kudy chodíme, tudy šíříme dobro. V Nadymu jsme vyzvedli nějaké zásoby potravin a přivezli je skupině dělníků kdesi na stém kilometru kousek od zimniku, kteří tam staví, resp. vytvářejí příznivější podmínky pro stavbu normální silnice a železnice (Salechard – Nadym). Byli z toho lehce vyplesklí – nějací Češi jim vozí jídlo! Co to je?! A ještě si je fotí a natáčejí.
Ke konci naší cesty už to Jevgenij hnal (50km/h) muldy nemuldy, lidé ve vezděchodu skákali radostí a otloukali si svá těla, pak se přejelo na asfaltku a pak už jsme byli v Salechardu. Unavení, ale šťastní. Zaparkovali jsme někde ve dvoře, Jevgenij nám nechal běžet motor, odebral se k domovu, a my jsme strávili vysněnou noc ve vezděchodu. Sice ne v tundře, ale to nevadí. A ráno pak přijela Marina Akatěva… o tom však až příště.
Ale úplně příště vás čeká zase zimnik, tentokrát však popis železnice (mrtvé trati) a lágrů.
Nástěnkářka sedí sama se svým jabkem v úplně prázdné letištní hale města Salechard a zavěšuje tento text. Zítra vyrážejí polárníci na Den pastevců sobu do Aksarky. Hurá!
Všichni jsme zdraví. Hospodářka se chopila moci a nařídila šetření. Peníze docházejí, ale my zůstáváme.