MRTVÁ TRAŤ
Železnice Salechard – Igarka měla spojovat Jenisej s Obem v délce 1200 kilometrů. Tak zvaná Transpolární magistrála vedla neobydlenými končinami podél severního polárního kruhu. Stavěla se v letech 1947 – 1953 na přímý rozkaz Stalina a jako hlavní pracovní síla zde byli využiti, tak jako na většině tehdejších staveb v Sovětském svazu, vězňové gulagu. O smyslu stavby se dodnes vedou dohady. Hovoří se o potřebě spojit oblast norilských bohatých nalezišť se zbytkem Ruska nebo poválečných plánech propojit USA a Sovětský svaz železnicí přes Sibiř a Čukotku. Stavělo se narychlo. Průzkum terénu a plánování trati byly zahájeny současně s výstavbou, definitivní projekt železnice byl hotov až v roce 1952, tedy v době, kdy už více než polovina vzdálenosti byla postavena. Do roku 1953 se podařilo pracovně zprovoznit přes 900 kilometrů železnice, v běžném provozu ale nebyla nikdy. Necelé tři měsíce po Stalinově smrti, 26. května 1953, rozhodlo nové vedení Sovětského svazu o její likvidaci.
Narozdíl od jiných „velikých staveb socialismu“ zůstala železnice Salechard – Igarka navždy opuštěná. Díky naprosté odlehlosti těchto končin a chvatné likvidaci se tak dodnes zachovaly zbytky trati a přilehlé lágry ve stavu, v jakém byly opuštěny. Železnici se teď říká Mrtvá trať. Je to vlastně autentické muzeum gulagu pod širým nebem.
Jenomže bez návštěvníků…
NÁVRAT HRDINŮ
Vážení přátelé, příznivci naši, je to tak. Ještě ani nezaschly slzy dojetí nad heroickými výkony sedmi statečných, kteří v létě 2009 nasazovali své mladé životy pro pravdu a lásku, ještě Šimon Špidla nesestříhal dokumentární film, který v těch děsivých podmínkách natáčel na 16ti mm filmový materiál (resp. natáčel kameraman Lukáš Hyksa), a už je tu expedice NOVÁ!
Zatímco tehdy jsme zkoumali mnohem méně probádanou východní část mrtvé trati (krycí název úseku – “stavba č. 503”) v nesnesitelně dobrodružných podmínkách (nocovali jsme v divoké tajze obklopeni medvědy a lágry, pili nepřevařenou vodu z Jeniseje i stojatých rybníčků, živili se rybolovem i sběrem lesních plodů), nyní si odskočíme jen pár kilometrů za Evropu (za Ural) na téměř masňáckou dovču.
Západní část železnice (krycí název úseku – „stavba č. 501“), je totiž díky snadné dostupnosti probádána téměř centimetr po centimetru, leckde i ve stejném měřítku rozebrána (rozuměj rozkradena). Proč tam tedy jedeme? Inu, zatímco na východě jsme se pracně mačetami prosekávali hustým porostem tajgy, ztráceli jsme litry krve, kterou z nás vysávali komáři a jiný hmyz, abychom za šest dnů ušli asi 24 kilometrů, tady sedneme do auta a za jeden den ujedeme po tzv. zimniku (“silnice” vytvořená na uježděném sněhu. Když sníh není, není ani silnice) 300 kilometrů. Sice cestou možná umrzneme (v březnu klesají teploty na příjemných minus 15 – 20 stupňů Celsia) nebo nás aspoň ušlapou splašení sobi, ale pořád to bude snesitelnější než tenkrát.
Mimochodem, pokud vám na ne moc frekventovaném zimniku klekne auto (mějte na paměti, že většinou je spíše příjemných minus 40 C), platí pro přežití jednoduché pravidlo: postupně systematicky palte části svého vozu, abyste byli schopni udržovat oheň do té doby, než kolem pojede další nešťastník a zachrání vás.
ČLENOVÉ EXPEDICE
Štěpán Černoušek – „načálnik“ výpravy.
Rusista, cestovatel, siderodromofil. Navštívil řadu míst v Rusku spojených s represemi (Kolyma, Magadan, Vorkuta, Solovky, Jakutsk, BAM…), pomáhá s dobročinnými projekty v Čečensku (www.cecna.cz), pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Může někdo vysvětlit obyčejné nástěnkářce, kdo to je siderodromofil? Mohu se s někým takovým vypravit na odlehlá místa Rusi? Děkuji.
Petra Murycová – účastnice a hospodářka výpravy.
Odbornice na evropské otázky, pracuje na Ministerstvu práce a sociálních věcí.
Marta Nováková – nástěnkářka výpravy
Rusistka a režisérka. Do lágrů jezdí pracovně – sbírá materiál pro svůj příští film o „básnířce gulagu“ Anně Barkové.
Martin Škoda – účastník výpravy, nosič, náhradník tažných psů
Cestovatel začátečník, tak trochu stavební inženýr, tak trochu ekonom, podnikatel… jinak Ferda Mravenec, práce všeho druhu.
Ze seznamu expedičníků jste jistě pochopili, že už se nesetkáte s hrdinným vračem Jarynem, který léčil kudy chodil, ani s lesním mužem Matrosem. Naši filmaři Šimon a Lukáš se rovněž nepřipojili a Martin „Ujfi“ už nezaměří žádný vězeňský barák. Ano, zůstali jen dva nejvěrnější – náčelník a nástěnkářka.
Avšak neplačte, máme tu členy nové! Naše hospodářka Petra má vedle dozoru nad financemi ještě jednu veledůležitou funkci – bude reprezentovat Evropu v tom dalekém kraji, strhávat na sebe pozornost, abychom my zbylí mohli konat nekalé výzkumy ruské historie. A taky by mohla občas napomenout náčelníka, když mi bude zase cenzurovat moje zápisky.
Máte pravdu, nemůžeme v tom Petru nechat samotnou! Reprezentace je dřina a zvláště tady na severu. Navíc jsme přece tým! Bezva parta. A kdo neskáče, není Čech. Škoda. Martin! Další seriózní člen naší výpravy. Jako James Bond zjeví se vždy správně oblečen, aby po boku dámy strhával na sebe pozornost něneckých žen (původní obyvatelky této části Sibiře).
Nástěnkářce byla po zkušenostech z minulé expedice přidělena další veledůležitá funkce – dombromyslná hlupačka hovořící československou ruštinou s ukrajinským přízvukem. Tato kombinace i u těch nejdrsnějších seveřanů vyvolává soucit a potřebu chránit hlupačku (teda nástěnkářku) i její přátele.
Načálnik zůstane načálnikem, to není funkce, to je poslání. Má naši plnou důvěru, víme, že se na něj můžeme stoprocentně spolehnout a když zavelí „dnes si dáme oddechový den“, jako jeden muž ho poslechneme. Ale pozor, kdyby si chtěl uzurpovat příliš moci (což je v Rusku podivně rozšířená choroba), stále visí ve vzduchu pravidlo všech polárníků, že nejdřív sníme… La la la…
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ NÁSTĚNKÁŘKY
Protože o pravdu a upřímná slova nebyla na naší minulé expediční Nastěnce nikdy nouze, nebudeme ani tentokrát zamlčovat všechno to, co nás pálí (například žáha). Ostatně, nabádají nás k tomu i stanovy Světové asociace nastěnkářek (se sídlem v Turuchansku), takže nemůžeme činit jinak. Na druhou stranu to možná bude letos asi trochu nuda, protože se musíme chovat slušně. Jednak proto, že náčelník porušil odvěkké pravidlo všech polárníků a přijal do expedičního týmu svou družku (ano, hospodářka Petra je tou vyvolenou). A také proto, že jsme se přestěhovali na blog časopisu Respekt a to už opravdu nesmíme dělat příbuzným žádnou ostudu. Naše svoboda končí tam, kde začíná ta jejich a i oni mají právo na důstojný život bez skandálů. Takže vše se bude odehrávat na velmi seriózní a vědecké úrovni! Žádné krasnojarské Modré laguny! Suchoj zakón!
SERIÓZNÍ A VĚDECKÝ PLÁN EXPEDICE
Cílem expedice do Jamalo-něneckého autonomního okruhu je především zdokumentování stavu západní části tzv. Mrtvé trati (železnice Salechard – Igarka) a přilehlých lágrů Gulagu. Narozdíl od východní části trati, kterou jsme zkoumali v srpnu 2009, je tento úsek přeci jen lépe dostupný a probádaný. V 70. letech 20. století díky nálezu ohromných zásob plynu byla centrální část bývalé železnice napojena z jihu na ruskou železniční síť, vznikla zde města (Nadym, Novyj Urengoj) a infrastruktura.
Především nás zajímá téměř 400kilometrový úsek zaniklé železnice mezi městy Salechard a Nadym. Ten zůstal více méně nedotčen od roku 1953, kdy byla železnice opuštěna (v tomto úseku však byla až do 90. let využívána pracovníky spojů k údržbě telefonního vedení), dodnes se kolem trati nachází řada opuštěných a rozpadajících se pracovních táborů. V létě je tento úsek prakticky nedostupný (násep se leckde rozmočil do mokřadů), naopak v zimě, když zamrznou bažiny a říčky, je zprovozněn tzv. zimnik (zimní silnice) mezi Salechardem a Nadymem, který kopíruje trasu bývalé železnice. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli zavítat sem v březnu, kdy se po zimniku dá dostat do blízkosti železnice a lágrů.
Březen je zároveň příhodný čas pro návštěvu severní Sibiře. Noci již nejsou tak dlouhé, teplota neklesá extrémně hluboko (očekáváme max. minus 15-20 stupňů) a je možné se seznámit s životem místních původních národů. V oblasti, kterou se chystáme navštívit, žijí převážně Něnci. Někteří z nich se dodnes věnují pastevectví sobů a kočovnému způsobu života. Na přelomu března a dubna se na různých místech konají slavnosti „Deň oleněvoda“, tedy jakési Dny pastevců sobů, svátky původních obyvatel Severu.
Dalším cílem naší cesty bude i Polární Ural a města v evropské části severního Ruska za tímto pohořím – Vorkuta, Inta, Pečora. I tato města byla postavena vězni Gulagu. Železnici spojující tato města s Moskvou stavěli počátkem 40. let také mnozí českoslovenští občané, kteří se dostali do soukolí Gulagu. V lágru v Intě strávila podstatnou část svého trestu také ruská básnířka Anna Barková, o které se nástěnkářka expedice Marta Nováková chystá točit celovečerní film.
Konec seriózního textu od načálnika, nyní nastupuje opět slohová anarchie v podání nástěnkářky.
ZAJÍMAVOSTI JAMALO-NĚNECKÉHO AUTONOMNÍHO OKRUHU
DEN OLENĚVODŮ
Tak jako jsme se na minulé expedici neudrželi a oddali se agroturistice (výlet po řece Tunguzce), i tentokrát si povolíme nějakou tu kratochvíli, konkrétně Den pastevců sobů (Děň oleněvodov), což je něco jako Den horníků nebo rodeo v Americe, akorát místo koní se chytají do lasa sobi a místo kovbojů (a horníků) exhibují původní zdejší obyvatelé – Něnci. Doufejme, že zahraniční turisté nebudou muset ochutnávat místní speciality typu sobího oka či sobího mléka!
MAMUTI
A aby té severské fauny nebylo málo, dodejme, že právě JANAO (Jamalsko-něnecký autonomní okruh) se ve světě proslavil jako taková pravěká lednička – bylo zde nalezeno několik zmrzlých mamutích mláďat. Žádné kostry, komplet těla i se srstí! Nejznámější je malá mamutka Ljuba, která se nejmenuje podle naší herečky Ljuby Krbové, ale podle ženy něneckého lovce, který mražené mamutí mládě objevil. Možná jste zaznamenali, že Japonci se snaží naklonovat (?), resp. znovu uvést v život právě tyto vyhynulé živočichy, a proto si vypůjčili nějakého toho zachovalého mamutka z JANAO.
Mimochodem, mamutek (mládě mamuta) byl nějakou dobu horkým favoritem na maskota zimních olympijských her v Soči (nakonec zvítězil Putinův oblíbenec leopard Barsik – porazil i dalšího kandidáta Dědu Mráze), dokonce už někdo složil mamutko-olympijskou hymnu:
Сочи — олимпийская столица,
Мамонтенку теперь часто ночью снится.
Он едет в этот город любви и красоты,
Он едет в Сочи из края вечной мерзлоты…
(volně přeloženo: Soči je hlavní město olympiády, často se teď o něm mamutku zdá. Jede do toho města lásky a nádhery, jede do Soči z kraje věčně zmrzlé půdy…)
A s touto krásnou a dojemnou písní na rtech končím první zápis na naší expediční Nastěnce.