Reklama
 
Blog | Marta Nováková

Mrtvá trať (16) – Den oleněvoda

Druhý vrchol expedice - setkání s místními původními obyvateli a jejich zvířenou.

Ano, to, na co se nejvíc těšila naše hospodářka, konečně nastalo. V sobotu 2. dubna vypravili jsme se asi do 50 km vzdálené Aksarky na velkou slavnost – den oleněvoda.

Nabral nás tranzit místního načálstva, resp. oddělení pro styk se zahraničím, dále jsme nabrali právě přilétnuvšího kanadského spisovatele, šéfku oddělení pro styk Marinu Nikolajevnu, mladou tlumočnici Káťu a novinářku Sašu.

Venera Nikolajevna je něco podobného jako Marina Akatěva – vzdělaná, zcestovalá, emancipovaná žena hovořící minimálně anglicky, nic pro ni není problém, ve všem nám vyšla vstříct a vůbec se tak nějak mateřsky o nás starala (například udělala do auta svačinku na cestu).

Reklama

Kaťa přijela teprve před týdnem z Kaliningradu, sama se na severu teprve rozkoukává a už má provázet nějakého Kanaďana. Ovšem je to dívka světaznalá, s dokonalou angličtinou a sebevědomím (Venero Nikolajevno, klidně jeďte domů, když nebudu znát odpověď na nějakou jeho otázku, hezky se usměju).

Ze Saši se vyklubala novinářka a hlavně poloviční Něnka (z matčiny strany), takže nám mnohé vysvětlila (jak se chovat v čumu atd.). A vlastně se s ní ještě setkáte…


Po 50 kilometrech a dvou hodinách cesty jsme dorazili do Aksarky. Resp. na břeh Obu, kde se slavnost konala. A bylo to přesně tak, jak jsme si mysleli: takový kyjovský Slovácký rok či Vlčnovská jízda králů, jen s tím rozdílem, že tady krojovaní nejsou žádní krůžkaři a folkloristi, ale lidé, kteří tak žijí dodnes.


A všude stánky s tradičním zbožím (ručně šité boty ze sobí kůže kožešiny, pestré látky), ale našly se i stánky s nafukovacími tanky pro děti a jinými podobnostmi, a ty už tak krásné a vkusné nebyly…




Pódium s bodrou konferenciérkou a místní Jarmilou Šulákovou…



A stánky a stany s občerstvením – sobí párečky byly velmi chutné, sobí maso nástěnkářka nepozřela, ale prý takové normální skopové. A hlavně se konaly všemožné oleněvodské atrakce a soutěže. Hody lasem, zápasy muže proti muži, módní přehlídka něneckých a chantských oděvů, závody na lyžích, závody sobích spřežení…

HOD LASEM NA CÍL


PŘED ZÁPASEM

LYŽNÍCI NA OBU


VELKÁ PARDUBICKÁ ŽEN VE SKOKU DO VÝŠKY



A stejně tak jako v každé pořádné slovácké vesnici na hodech, i tady se potácela spousta původního obyvatelstva ve stavu opilosti. Obyčejně se ale dopotáceli ke svým sobům, ulehli na narty (sáně) a tento nedůstojný stav vyspávali.

Nutno podotknouti, že počasí se výrazně změnilo a my jsme mrzli v -20 stupních! Hurá! Naše superprádlo se dostalo ke slovu. A když tak hodinu stojíte na zamrzlém Obu a čekáte na start závodu sobích spřežení žen, to ani superprádlo a superboty nepomohou… A když pak mezi toi toi a křovím zvolíte křoví… ech… Ale! I v těchto mrazech chytla nástěnkářka bronz!!! Takže pořád se ještě ptáte, proč jezdíme někam na sever do takové zimy?! Za sluncem.

Matky své malé děti (malé kožešinové kuličky s trčícíma ručkama) přemísťovaly z místa na místo na sáňkách a velmi často se stávalo, že dítě se z tohoto severského kočárku vykulilo a spadlo na zem, matka však dál táhla tu svou káru (sáňky), dokud jí náhodný kolemjdoucí neoznámil, že asi ztratila dítě. Bohužel, toto není žádná severská specialita, hospodářka s nástěnkářkou zjistily, že i ony, nezávisle na sobě, byly takhle vykuleny ze sáněk (Artis) a nějakou chvíli si poležely v závěji zabalené ve fusaku, než jejím matkám došlo, že ty sáně jsou nějak lehké. Bože! Vzpomínky se vrátily, jakoby to bylo včera!







 

S NAČÁLSTVEM V ČUMU

Bohužel jsme byli povoláni do čumu k načálstvu a to nebyl zrovna příjemný zážitek. Návštěvníci slavnosti mohli zajít do postavených čumů, aby nahlédli, jak žijí Něnci a Chanty v tundře. No, musíte překonat ostych a pocit trapnosti, že lezete někomu do bytu očumovat jak bydlí. Většinou vám tam nalijí čaj (je-li místo u stolu) či jinak pohostí, neb vědí, že to k této akci patří. Pak jsou tu ovšem čumy pro načálstvo (nejrůznější delegace nejrůznějších místních politiků) a tam mohou jen někteří. Bohužel, ti někteří jsme byli i my.

U stolku pro hosty se tísnilo osazenstvo našeho tranzitu a salechardská honorace – opilý veterinář Saša se svou platinovou přítelkyní a její matkou. Takže rázem jsme se stali na chvíli atrakcí my. Pěstěná paní matinka nám začala vysvětlovat, jak ti ubozí lidé žijí (od stavby čumu až po hygienické potřeby), jak je to vše „naturalno“ a jací jsou to vlastně chudáci. Malé děti obdarovávala bonbóny a zřejmě si připadala jako Matka Tereza na misii. Platinová blondýna se chtěla družit a všem nám nutila svůj mail, její opilý Saša zase dokazoval, jak je zcestovalý… A do toho unavená něnecká rodina, která už zřejmě měla té pohostinnosti plné zuby. Viktor-oleněvod nám začal vyprávět o svých problémech, ale moc jsme tomu nerozuměli, Olga – jeho žena na něj výhružně kulila oči a naše načálstvo se spokojeně usmívalo.

No ano, zase se jedlo. Cosi syrového (ryby? sobí maso?), cosi vařeného. Nástěnkářka raději ujídala těm „nebohým dětem“ bonbóny (jahodové). A hlavně velmi brzy pocítila alergii na kožešiny, dřevěnou podlahu, zvířata, takže se začala lehce dusit a vůbec mít lehčí alergické příznaky. Zdánlivá maličkost, ale jak se brzy dozvíte, ovlivnila další průběh expedice!!!!

 

HOSPODÁŘKA NA NÁKUPECH

Náčelník natáčel jak o dušu, zbylí polárníci fotili jak o tři duše. Hospodářka se rozšoupla a zakoupila jakousi ručně tkanou textilii, Martin zase sobí botičky (dětské, proto ta zdrobnělina).


 


 

Ano, je to tak. Nástěnkářka, která to tušila již v Praze, dostala alergii na soby a přírodu a… nepřipojila se ke zbytku expedice, který pokračoval dalším vezděchodem dál na sever, do odlehlého něneckého městečka Jar Sale na tamní Děň oleněvoda. No, částečně za to mohla také hospodářka, která nehlídala nástěnkářku a ta vesele utrácela peníze, až musela vyhlásit bankrot. Samozřejmě, ostatní účastníci by jí rádi půjčili (tak se i stalo, a i mamička poslala jí záchrannou sumu – se smutným komentářem: „Netušila jsem, že to přijde tak brzy.“), ale tuto dobrou duši pastevci ani sobi moc nezajímají, ona potřebuje ty lágry. V nich žádnou alergii necítí.

Poslední fotografie nástěnkářky?


Takže si příště přečtete o pobytu polárníků v Jar Sale a o nástěnkářčině statečné cestě vlakem z Labytnangi do Moskvy. Držte všem palce, aby to ve zdraví přežili.






Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama