Reklama
 
Blog | Marta Nováková

Mrtvá trať (3) – Moskva

Předvoj Expedice 501 dorazil do Moskvy a zodpovědně plní svou misi. Opravdu?

Přátelé, jsme tu a jsme zdraví! Telegraficky pár faktických informací. Přiletěli jsme Jurijem Gagarinem (název letadla), znovu do nebes vychválili expres z letiště Šeremetěvo až na Běloruské nádraží (autobusem, metrem či vozem trvala cesta vždy hodinu a víc a byl to strašlivý opruz, expresním vláčkem jste za 35 minut v centru města), radostně se ubytovali v bytě Českého centra (díky!) a pak sytě pojedli v gruzínské restauraci.


Prý jsme přivezli do Moskvy krásné počasí. Je kolem nuly, svítí sluníčko, sníh taje pozvolna, ze střech ovšem padá výrazně rychleji a občas někoho zabije.

Reklama

 Načálnik s nástěnkářkou splnili svou misi na jedničku! V muzeu GULAGu svou bravurní technickou ruštinou podali zprávu o expedici minulé, zodpověděli na všetečné dotazy a odebrali se do klubu OGI. Stačí?


Muzeum GULAGu je vůbec podivná instituce. Díky podpoře bývalého starosty Moskvy Jurije Lužkova získala prostory v samém centru města, obklíčena obchody s nejluxusnějším zbožím, v domě s vývěskami do ulice: Lewis, Diesel, Muzeum GULAGu. Musí tak neustále odrážet dotěrné obchodníky, kteří si na takto lukrativní místo brousí zuby. Samotné muzeum zřizuje město a díky jakýmsi organizačním šachům kdesi na všemoskevském muzejním oddělení, převeleli do Muzea GULAGu skupinu mladých lidí – do té doby pracovníků nejrůznějších moskevských muzeí. Oficiálním ředitele zůstává i nadále Anton Vladimirovič Antonov Ovsejenko, který tuto instituci vydupal ze země, ale je mu už skoro devadesát let, takže všemu šéfuje jeho mladý zástupce Roman Romanov, který je velmi otevřený všem nápadům a rád by z muzea vybudoval jakési kulturní centrum.

A předpoklady k tomu mají. Kromě místností se stálou expozicí a sálem pro tematické výstavy (právě teď vystavují obrazy Ludviga Simonova „V paměti – Kolyma“) disponují zajímavým prostorem – multifunkčním sálem, ve kterém se odehrávají nejrůznější besedy, divadelní představení, filmové projekce… Místo připomína vězeňský barák v lágru. Dřevěná podlaha i strop, zatemněná okna, stěny z otlučených cihel…

Naši přednášku zorganizovalo České centrum v Moskvě a musíme si objektivně připustit, že se akce velmi povedla! Přišlo asi pětatřicet lidí včetně nejrůznějších novinářů a dobrodruhů, z nichž někteří podnikli podobnou expedici kdysi v 80. letech. Dorazila i lingvistka Julja, se kterou jsme se v létě 2009 seznámili na parníku Valerij Čkalov, dorazili dokonce ruští studenti bohemistiky, dotazily herečky (viz jeden z našich příštích příspěvků) a také Darja – dcera Mariji Mišečkiny, ředitelky Muzea věčně zmrzlé půdy v Igarce. 

Na závěr jsme pustili desetiminutovou ukázku z připravovaného dokumentárního filmu Mrtvá trať, který na minulé expedici natáčel režisér Šimon Špidla s kameramanem Lukášem Hyksou (připomínám, že točili na 16mm filmový materiál, žádné video). Film bude dokončen snad v létě, ale jak Honza Machonin, tak Roman Romanov už teď projevili obrovský zájem o promítání tohoto filmu právě v prostorách Muzea GULAGu. Šimone, makej!

Honza Machonin (zaměstnanec Českého centra v Moskvě) ještě všechny pozval na páteční diskusi o lustracích v Centru A. Sacharova (z Čech přiletí pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček a novinářka Petruška Šustrová). Po besedě následuje vernisáž unikátní výstavy Praha objektivem tajné policie, která s úspěchem putuje po světě.

Jak už jsem naznačila, po práci zábava – odebrali jsme se všichni do klubu OGI, kde jsme do pozdních nočních hodin plánovali vymýšleli další možné akce, tak uvidíme, co z toho se podaří zrealizovat.

Ráno nás probudil telefon z Nadymu – Igor Kuzněcov nám domluvil vezděchod (všudechod – jakýsi polotransportér), který nás převeze po zimniku z Nadymu do Salechardu (a na které lágry prstem ukážeme, u těch nám zastaví) – cesta trvá prý 12-15 hodin, a vezděchod nám bude k dispozici i v Salechardu – odpraví nás mezi soby. Žádná organizovaná a místním načálstvem hlídaná exkurze! Pěkně přímo k pastevcům.

Pak přišla Lenka Kabrhelová – redaktorka Českého rozhlasu v Moskvě a natočila s námi jistě velmi zajímavý rozhovor. Lenka byla na Jamalu na podzim a kromě plné tašky ryb přivezla do Moskvy i spoustu fotografií. Dokonce dělala rozhovor s Renatem Pjakem (viz minulý příspěvek)!

Náčelník je teď s Honzou Machoninem „u sacharovců“ (= v Centru A. Sacharova), chystají zmiňovanou výstavu a nástěnkářka v bytě Českého centra vesele ťuká do svého jabka tyto řádky. Musíme přiznat, že už se nám dýchá mnohem lépe. Ne, že by se nějak výrazně zlepšilo ovzduší, ale konečně z nás spadl ten ohromný balvan v podobě přednášky v ruštině.Teď už jen zábava! To znamená: koupit lístky na vlak (stále nemáme povolení pro vjezd na Jamal, ale už je to asi jen taková hra nervů, zkoušejí, kolik toho vydržíme), navštívit Semjona Vilenského, divadelní představení sestavené ze vzpomínek, básní a povídek žen-lágernic, beseda a vernisáž…

Zítra dorazí zbylí polárníci – hospodářka Petra a nosič Martin. Hurá!

 

Ladislav Mňačko kdysi napsal román Jak chutná moc. Ano! Nástěnkářka si všimla, že se k ní nejbližší české okolí chová velmi uctivě, nešetří úsměvy ba i penězy na drobné dárečky…. Cha! Může za to proklatá karma našeho blogu. Zalekli se tito Lžidmitrijové síly blogu a z obavy, že je vylíčím ve špatném světle, předhánějí se v pozornostech. Teď mi volal náčelník, že cestou zajde na nákup a uvaří oběd (!), odpoledne jsem pozvaná na čaj k Lence Kabrhelové (Český rozhlas v Moskvě), dokonce i Machoninův pes Kulič na mě štěká jaksi přívětivěji… Jen vy nám nějak nepíšete. Také jste se zalekli síly blogu?!

Zde si můžete poslechnout reportáž Lžidmitrijky Kabrhelové z Českého rozhlasu. je to hodné děvče.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama