Reklama
 
Blog | Marta Nováková

Mrtvá trať (2) – Pražský harmonogram expedice

Zkušenosti z minulé expedice napovídají, že nic z toho, co si v teple domova u psacího stolu naplánujeme, nemusí daleko na severu vůbec platit. Také není úplně vhodné vytrubovat kde, kdy a s kým, protože pak nás někteří puntičkáři veřejně peskují (viz léto 2009: "Kde se flákáte, podle harmonogramu už jste měli být dávno v Turuchansku!"). Máme tohle zapotřebí?

Ano, všechno bude úplně jinak, ale uznejte, že aspoň pro dobrý pocit z vlastních organizačních schopností musíme mít nějaký harmonogram. Zatím se vše rýsuje následovně:


19. – 22. března – cesta z Moskvy do Nového Urengoje (cca 60 hodin ve vlaku)

Reklama

Na tuto náročnou část expedice se už všichni moc tešíme. Tři dny ve vlaku v jednom kupé… Nemyslete si, není to žádná sranda. Když jsme se děsili, co proboha budeme dělat čtyři dny na parníku (plavba po Jeniseji z Krasnojarsku do Igarky), nabrali jsme si bláhově stohy knih a dokonce i cestovní scrabble, a myslíte, že na něco takového byl čas?! Pro samé kochání se krajinou, navazovaní mezinárodní družby, fotografování zajímavostí a bohaté stolování zahálely knihy i vysoce intelektuální stolní hra kdesi v kajutě.

Ve vlaku bude sice o něco omezenější možnost pohybu, ale o to intenzivnější bude družba – když se prodíráte úzkou chodbičkou na toaletu (bože, zase ty toalety! Viz Hygienické okénko č. 2), dochází často k očnímu i fyzickému kontaktu, a to už je jen krůček k srdečnému rozhovoru a bohatě prostřenému stolu, ke kterému jste coby exotičtí cizinci přizváni.

Nebudou samozřejmě chybět ani zastávky ve stanicích! To je příležitost pro babušky, které na peróně prodávají ještě teplé pirožky, uzené ryby, pečená kuřátka, dokonce i raky a květiny mi kdysi cestou na Solovecké ostrovy koupil jeden hodný matros z Murmanska.

Dozvěděla jsem se, že existují luxusní kupé vybavená internetem, což skýtalo šanci na superonline reportáž z cesty vlakem Moskva – Novyj Urengoj. Naštěstí mi to načálnik s hospodářkou zatrhli – hospodářka z ušlechtilých finančních důvodů (nesmíme mrhat penězi hned na začátku cesty), načálnik zase z obavy ze ztráty důstojnosti. Míní totiž celé tři dny prospat a to by mu prý lehce pošramotilo profil neohroženého a světaznalého vůdce. Takže nic.

22. března – prohlídka Nového Urengoje, večer možný přesun do Nadymu

Očekáváme, že město Nový Urengoj bude jedno z nejodpornějších na světě a na to my se velice těšíme! Samé paneláky a továrny, tak to má být. Vzniklo totiž na zelené louce, když tu v šedesátých letech objevili ohromná naleziště plynu. Dnes má přes sto tisíc obyvatel!


23. – 26. března – pobyt v Nadymu

V Nadymu nás bude netrpělivě očekávát náš nový kamarád Igor Kuzněcov, který se svými přáteli provozuje stránky věnované železnici 501 (Salechard – Nadym). Velmi nám pomáhá s přípravami a hlavně s nejrůznějšími povoleními. 

Doufáme, že se s jeho pomocí dostaneme k lágrům, které stály podél trati 501 z Nadymu do Salechardu (resp. obráceně). Z novinových článků jsme se dozvěděli, že se přemýšlí (možná už se přešlo i k činům) o znovuobnovení želežničního spojení mezi oběma městy. Znovuobnovení? Ano, na celé „mrtvé trati“ se během stavby (1947-53) podařilo uvést do provozu (a to ještě pouze pracovního) jen dva úseky, po kterých skutečně jezdily vlaky: z Jermakova do Janova Stanu  a právě ze Salechardu do Nadymu.


27. – 29. března – přesun do Tarko Sale či někam k Něncům, poslední den přesun do Salechardu

V Tarko Sale navštívíme Renata Pavloviče Pjaka, se kterým Štěpán (náčelník) čile komunikuje. Pan Pjak je šéfem úřadu, který se stará o původní sibiřská etnika, podporuje jejich zvyky, způsob života, ale i vzdělávání… Tak uvidíme, jaké to bude v reálu. Původní obyvatelé Sibiře jsou totiž hned po železnici a lágrech naším dalším cílem. Zejména náčelník se svými latentními lingvistickými sklony bude jako v ráji a všem bude nutit svoji teorii o jazykové příbuznosti Evenků a Ketů s Apači. Takže Vinnetou byl vlastně Rus! Krásnyj brat.


30. – 31. března – pobyt v Salechardu

Salechard… no… kdo ví, jak se tam vlastně dostaneme. Podle informací koncem března už lehce tají sněhy i na polarním kruhu a slavný zimnik Salechard – Nadym už nemusí být tak průjezdný (i vzhledem k množství nejrůznějších potůčků, které zaplavují vše kolem). Jediná alternativa je letadlo. Jenomže letenky jsou dražší než let z Moskvy do Salechardu a hlavně už jsou dávno vyprodané. Uvidíme…

Ale pokud se nám to přeci jen podaří, vězte, že Salechard je jediné město na světě, které leží přesně na polárním kruhu. A taky tam jsou ti zmrzlí mamutci (viz minulý článek)! A řeka Ob!


1. – 3. dubna – Aksarka či Jar Sale – Děň oleněvoda

Ech… bojím se převelice těchto oslav. Nejsem příznivkyní národních kuchyní a specialit (v Koreji mě zachránily hranolky z jednoho nejmenovaného MacDonaldu), sobí masenko asi nemusím. Ale nebojte se, svou povinnost nástěnkářky splním a budu vás informovat o tom, co kde náčelník pozřel, hospodářka vypila a Martin koupil. Všichni jsme před cestou nastudovali filmy Martina Ryšavého, takže soba snad ještě poznáme.


4. dubna – uzavření nástěnkářky do korekce (samotky) v bývalých lágrech v Abezi či Intě, aby v den svých narozenin rozjímala o těžkém životě vězňů (však to všechno dělá pro svůj příští film)

Bez komentáře. Mládí je pryč a stáří v nedohlednu. Co dělat? Musí se pracovat, strýčku Váňo. Ech…


5. dubna – vyzvednutí nástěnkářky z korekce, přesun do Vorkuty

Vorkuta – legendární cílové město další železnice (trasa Moskva – Vorkuta), kterou na severu stavěli vězni. Všude kolem jsou lágry a jinak nic.


6. – 7. dubna – vlak Vorkuta – Petrohrad (48 hodin)

Viz 19. – 23. března


8. dubna – Petrohrad a Puškino – natáčení rozhovoru s bývalým vězněm na úseku 503 Alexandrem Snovským

O Alexandru Snovském jsme se poprvé dozvěděli v Igarce. Marija Mišečkina právě přivezla z Petrohradu útlou knížku jeho vzpomínek na pobyt v lágrech a stavbu železnice 503. V ní jsme se dozvěděli víc informací o tajemném trestním lágru, který jsme v létě 2009 také prozkoumali a zdokumentovali.

Pan Snovský, dnes osmdesátiletý stařík, už s žádnými novináři a dobrodruhy nekomunikuje, ale když se z náčelníkova dopisu dozvěděl, že nějací Češi navštívili „jeho“ trestní lágr,  napsal velice dojemnou odpověď a už se na nás těší. Takže mu přivezeme fotoalbum právě „jeho“ lágru a natočíme s ním rozhovor.


9. dubna – večer odjezd do Moskvy


10. dubna – odlet do Prahy (nástěnkářka zůstává a začíná tvrdě makat na filmu)

Ale jak řekl pan profesor inženýr docent kandidát věd nezbedný bakalář a magistr: „Nic nekončí, jedeme dál!“ A-NO.

Pokud vyjde alespoň 60% z plánu, budeme spokojení. Vlastně stále ještě nemáme vůbec jistotu (rozuměj víza), že nás pustí na území Jamalo-něneckého okruhu. Je to totiž pohraniční oblast a tudíž podléhá přísným bezpečnostním opatřením. O vstupní víza zažádal náčelník už v prosinci 2010, dokonce je v čilém kontaktu s nějakou paní administrativou, která nám vychází velmi vstříct, ale pohraničí je pohraničí, co kdybychom chtěli emigrovat na severní pól?! Ono by to ale šlo rychleji, kdybychom si zároveň se žádostí o víza objednali u místní turistické agentury nějakou exkurzi, zájezd (samozřejmě za nehorázný peníz). Po okruhu by nás povozili, k pastevcům sobů zavezli, vše by měli pěkně pod kontrolou. Tůdle!


PŘEDVOJ

Náčelník s nástěnkářkou vypraví se ovšem na Rus již o týden dříve, aby prohlubovali mezinárodní kulturní družbu – 14. března v Muzeu GULAGu na Petrovce (v Moskvě) odprezentují výsledky Expedice 503. Vy se zatím pokochejte  fotografiemi muzea, které pořídil Štěpán na podzim 2010. Budete-li někdo v pondělí v Moskvě, přijďte. Adresa a pozvánka zde.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KVÍZOVÁ OTÁZKA

A protože čtenářská soutěž v minulém příspěvku měla velký ohlas, jsme tu s dalším kvízem o hodnotné ceny. Ke kterému významnému dnu jsme „odhalili“ naši  expediční Nastěnku? Správné odpovědi pište do diskuze, výherce vylosujeme a odměníme něčím, co nám cestou cvrnkne do nosu.

   

 

SOUKROMÉ OKÉNKO NÁSTĚNKÁŘKY

Přátelé, řeknu vám to asi tak. Nástěnkářka se zalekla nečekané čtenosti blogu. Co to má znamenat?! Vždyť původně elektronická Nastěnka vznikla pro polosoukromé účely, abychom nemuseli kdesi za polárnim kruhem v Igarce každý psát všem svým příbuzným jak se máme a že je to super. Náčelník zřídil blog, kterého se pak chopila samozvolená nástěnkářka, pro kterou bylo psaní útěchou. Připadala si jako Ilja Erenburg nebo Konstantin Simonov u Stalingradu. Zatímco druhové bojovali s různými nápoji (v Krasnojarsku), či vydali se na průzkum (v Igarce), ona seděla v potemnělé recepci hotelu, v podivné kanceláři Muzea věčně zmrzlé půdy, v maličké turuchanské knihovně, a psala zápisky, aby i lidé tam v týlu věděli, jak bijeme fašisty (komáry). Také příbuzní se nezdráhali informovat nás o situaci doma. Náčelníkově matce například ukradli v Americe invalidní vozík! Nástěnkářčini příbuzní hladověli, neboť živitelka celé dny četla náš blog = nepracovala = nevydělávala = neživila! A možná ani nepřepínala.

Ale teď? Toto je úplně jiná situace! „Tady nejsi u kecáčku, ale ve veřejném prostoru,“ varoval mě už před dvěma lety Šimon, zřejmě z obavy, že zveřejním jeho poklesky (žádné nebyly). Mimochodem, kecáček je nějaký oheň, u kterého sedával turistický oddíl Kočovníci a u kterého malý Babudi (náčelní zamlada) dychtivě naslouchal dobrodružným historkám Bahňáka s Vajíčkem, a copatá Vrtule jim k tomu hrála na kytaru (promiňte, paní doktorko).

Náčelníku, těžko se mi to píše, jakobych zradila vlast nebo něco podobného, ale prosím, cenzuruj tady ty mé bludy, ať si o nás cizí lidé nemyslí nic špatného. Vždyť každá správná Nastěnka by měla informovat a vzdělávat! A je toto správná Nastěnka? Nevím… 

Budiž nám všem útěchou, že další zpráva už bude psána z Moskvy. Do shledání v úterý.

 

Další články na expediční Nastěnce naleznete zde.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama