Reklama
 
Blog | Marta Nováková

Mrtvá trať (18) – Poslední dnové na Severu, návrat do Stolice

Expedice se chýlí ke konci, ale o napětí není nouze. Přežijí polárníci sibiřské mrazy? A cestu vlakem tou nejobyčejnější třídou? A nástěnkářka? Setkají se ještě vůbec někdy?

NEUVĚŘITELNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VESNICKÉ HLUPAČKY NA PLACKARTĚ

(3. – 5. dubna, Labytnangi – Moskva)

Ano, jistě už trnete, jak se ta nešťastnice nástěnkářka přemístila přes 1/3 Ruska zpět do Moskvy. Ech… Celkem jí povezlo. Zatímco ostatní polárníci byli právě v Jar Sale vyhozeni na mráz, hlupačka si v klidu posnídala v hostinici (Ob) na letišti, máchla na mašinu a byla odvezena do Labytnangi na nadraží. Protože je to velmi zodpovědné děvče, přijela s neskutečným předstihem, a tak strávila dvě hodiny v nádražní hale mezi muži jedoucími ze všech těch plynových plošin domů. Muži byli také zodpovědní, také přišli s předstihem a tak se nesměle někteří s prominutím ožrali ještě před odjezdem vlaku.

Reklama

Nástěnkářka sdílela plackartovou kóji se zajímavou pěticí osob: tři dagestánské ženy-švagrové, které si vzaly za muže tři dagestánské bratry, aby pak všichni odjeli (asi před deseti lety) na sever do Salechardu. No a včil ty dobračky cestovaly do Dagestánu na pohřeb, ale také ukázat rodičům nejmladší vnučku. Tím se vyjasňuje poněkud vysoký počet cestujících na čtyři lůžka: na vrchní palandě vpravo ležela nástěnkářka, naproti nejstarší švagrová (o které jsem si dlouho myslela, že je to tchyně těch dvou mladších), pod ní prostřední švagrová s tříletým Junusem a vedle nejmladší švagrová s tříměsíční Lajlou. Ech… Ale byly to dobré ženy, nástěnkářku pohostily (ta trubka si neuměla koupit nic k jídlu na cestu a vagona-restorana nebylo) a ani se moc nepokoušely komunikovat (což plachá děvčica z jihu Moravy s radostí kvitovala).


 

Jaký je vlastně rozdíl mezi plackartou a kupé? Inu, v kupé jedete opravdu v kupé, které se dá zavřít, máte soukromí, ale… Pokud cestujete sám/sama (ale třeba i ve dvou, ve třech), nikdy nevíte, kdo bude ten další cestující do čtyřky. A to nemusí být vždy úplně příjemné, zvláště pro ženy. Takže naše cesta „tam“ byla ideální, neb jsme zaplnili celé kupé.

Plackarta je značně levnější, mnohdy veselejší a společenštější, ale i to má své mouchy. Snad kromě WC se nikde nezavřete na pravidelné rozjímání. Kóje, která se dá v kupé vagónu zavřít je tady otevřená (ano, aspoň ty boční stěny poskytují pocit polosoukromí) a do uličky se podařilo umným konstruktérům nacpat další dvě místa. Přes den vypadají jako dvě sedadla naproti se stolečkem, na noc z nich vyrobíte dvě lůžka nad sebou. Geniální! Takže v každém vagónu je 9 takových jednotek po šesti, tzn. že se 54 lidí dělí o dva záchody a dva průvodčí.

Tambur – chodbička s dveřmi, jeden tambur je vždy vyhrazen pro nástup/výstup, druhý (na opačném konci vagónu) pro kouření. Samozřejmě vzniká kouřová mlha, že by se dala krájet, a velmi často proniká až do vagónu. Naproti toaletě a kupé pro průvodčí stojí samovar s vařící vodou, kterou mají cestující bezplatně k dispozici, takže si mohou dělat čaj, všelijaké instantnosti atd. Mimochodem, zatímco cestou do Nadymu stál čaj od průvodčího 8 rublů, tady už chtěla železničářka rublů 30! Ech…

První hodiny cesty se všichni lehce oťukávají, ale brzy už spolu hodují, pijí a bodře rozprávějí. Pokud někdo pije moc nebo vede divné (politické) řeči, je napomenut ostatními cestujícími (nejčastěji ženami okolo šedesátky), takže vlaková policie nemusí až tak moc zasahovat. Jen si občas vyhlídne někoho tmavší pleti a šikmějších očí a toho nešťastníka důkladně zkontroluje. Hm. Postupem času vzniká jedna velká rodina, každý hostí každého, a jak napsal náčelník, jsou-li spolucestující příjemní, může být cesta nesmírně zábavná a milá. A pokud nejsou spolucestující příjemní? Čtěte dále!


 

 

 

 

 

 

 

 

Nástěnkářka měla štěstí v neštěstí. Ve vedlejším vagóně (v kupé) vraceli se ze svého „gulag tour“ petrohradští herci a děvušky z Memoriálu (viz příspěvek č. 15). Radost byla oboustranná, nástěnkářka předvedla Pásmo písní a tanců, se kterým s náčelníkem jezdí po klubech a školách, ukazují fotky a vyprávějí o tom podivném projektu železnice za polárním kruhem, herci a memoriálnice povyprávěli o svých chystaných projektech. Halóóó, napadá někoho, jak je dostat do Prahy?!

Image vesnické hlupačky zafungovala také na průvodčí, která přes den vpustila nástěnkářku do prázdného kupé, kde si nerušeně četla, popíjela drahý čaj a kochala se krajinou, zatímco na plackartě spokojeně chrupkala dagestánská drobotina.

V neděli v podvečer vlak zastavil na dvě hodiny v Sejdě, aby se v této malinké železniční staničce rozdělil: odpojil vagóny, které chtěly na sever do Vorkuty, a zapojil vagóny, které přijely právě z Vorkuty a chtěly do Moskvy. Náš vlak se tak významně přejmenoval z „Labytnangi – Moskva“ na „Vorkuta – Moskva“, a to, jistě uznáte, je jiné kafe. Alena Machoninová, která přišla hlupačce v úterý odpoledne na Jaroslavské nádraží naproti, se úplně zděsila: vlak „Vorkuta – Moskva“, prvni dva vagóny vězeňské… Blahoslavený ten kdo nečte a nemá takové literární asociace!

Další významnější zastávka byla 4. dubna v Kotlasu (o té více náčelník). Nástěnkářka tu smutně zamávala kapesníčkem petrohradcům, kteří přestupovali (na druhý den tu smutně mávali hospodářka s Martinem, viz později) na vlak do Pitěru, a se stoickým klidem oslavila na svém horním lůžku své 3?-té narozeniny. Je to dobrá nástěnkářka na hranici středního věku. No…

A pak už byla Moskva a o té v příštím, předposledním příspěvku.

 

 

NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ NÁČELNÍKA, HOSPODÁŘKY A DOBRODRUHA NA CESTĚ Z JAR SALE DO MOSKVY (PŘES SALECHARD, LABYTNANGI A KOTLAS), TAK JAK JE ZAZNAMENAL NÁČELNÍK VE SVÉM PRAŽSKÉM BYTĚ

 

ZPĚT DO SALECHARDU

(3. – 5. dubna)

V neděli vpodvečer usedáme v Jar Sale do pětimístného UAZu opatřeného velkými koly uzpůsobenými k jízdě po sněhových pláních. Svátek ve městečku ještě nekončí, ale abychom se stihli rozumně vrátit do Salechardu, musíme vyrazit.

 

Opouštíme tedy byt Andreje, předáka místního družstva-sovchozu (v Jar Sale je velký závod na zpracování sobího masa, které vyvážejí až do Německa), k němuž nás zavedla novinářka Saša. Andrej nás pohostil tradiční něneckou pochoutkou – stroganinou, čili syrovým rybím masem.

 

Každý jsme dostali kus zmrzlého muksuna (ryba žijící v arktických mořích, kvůli chutnému masu je na pokraji vyhynutí a lovit ji smějí jen původní obyvatelé), z něhož jsme si nožem odkrajovali plátky, namáčeli do soli a zajídali chlebem. Opravdová lahůdka!

Bohužel to byl náš poslední kulinářský zážitek, naše sbohem Jamalu. Vezděchod tentokrát nejel příliš hladce, navíc začalo zase hustě sněžit, takže cesta zpět po zamrzlém Obu nebyla nic moc. Po skoro čtyřech hodinách jsme se dokodrcali do Aksarky, odkud jsme si ještě museli vzít taxíka do Salechardu. Do hotelu jsme se dostali zcela vyřízení po půlnoci, to však nebránilo děvušce v recepci po nás požadovat pasy, aby si je mohla všechny znovu ofotit. Že prý když jsme tam jednu noc nebyli (přestože jsme si pokoj s našimi věcmi pěkně zaplatili), tak oni museli už všechny papíry odevzdat kamsi (asi na FSB), takže teď si musí okopírovat vše znovu, což pro mě znamenalo další půlhodinu opětovného vysvětlování a ukazování, které vízum je ruské, které je platné, co je registrace atd. V některých okamžicích mívám chuť všechny Rusy nahnat do zvláštních kolonií, kde by se naučili používat mozek…

 

Ráno jsem jel přes Ob do městečka Labytnangi (kde začíná železnice směrem za Ural na Vorkutu a Moskvu) pro lístky na vlak a měl jsem spoustu času své představy o zvláštních koloniích rozvinout do nejmenších podrobností. Ze čtyř pokladen totiž fungovala jen jedna, a ta měla navíc hodinovou technologickou přestávku. Přestože jsem byl čtvrtý na řadě, prostál jsem nakonec ve frontě dvě hodiny než jsem se dostal na řadu. Některé věci prostě nejsem ochoten přijmout a pochopit…

Poznámka pod čarou od nástěnkářky: Mimochodem, když si jela do tohoto města nástěnkářka před několika dny kupovat lístek na vlak, usadila se pak na chvíli do kavárny a hle, přímo naproti ledničky s nápisem Velkopopovický kozel (a v češtině). I dojalo se toto citlivé děvče a na domov zavzpomínalo. Konec poznámky pod čarou.

Pak jsme se již jen loučili se Salechardem. Nejdříve jsme zašli do departamentu Jamalo-něneckého autonomního okruhu, kde nás na chvilku pustili k internetu (ano, přesně tam jsme zavěsili příspěvek o cestě přes lágry a železnici 501 ) a s Marinou a Venerou z mezinárodního oddělení jsme probírali možnosti další česko-jamalské spolupráce. Tak uvidíme..

Pak jsme zajeli na vyhlídkovou věž na mostě přes říčku Šajtanku, kde jsme si dali v rádobyluxusní restauraci lehčí oběd.

Poznámka pod čarou od nástěnkářky: Odtud ty zrádné svině (promiňte) svorně poslaly ze svých ruských SIM karet rádobyblahopřejné sms k narozeninám nebohé nástěnkářce, která se tísnila na své plackartě, aby jí vyčíslily, co si vše daly k tomu lehkému obědu: houbový krém a chačapuri – hospodářka, oleninu – náčelník, šašlik – dobrodruh. Je to hnus! Konec poznámky pod čarou.


 

No a z oběda rovnou na večeři! Pozvala nás novinářka Saša k sobě domů. Bylo to velmi milé. Saša je po mamince poloviční Něnka a do svých šesti let žila v tundře, kočovala s babičkou. Když šla do školy, neuměla slovo rusky (výuka dodnes probíhá pro všechny původní obyvatele výhradně v ruštině, mají jen 2-3 hodiny něnečtiny týdně). Její synové už ale zase neumějí jinak než rusky, žijí ve městě a kočovat se nechystají… Saša s námi udělala rozhovor pro své noviny Rudý Sever a na závěr ještě navlékla hospodářku do tradičních oděvů (kterou to tak postihlo již podruhé během cesty, asi mi jí fakt nakonec odvlečou do tundry..). Druhý den na vlak se nám vážně nechtělo.

 

 

CESTA VLAKEM

(5. – 7. dubna 2011)

Ale zůstat na Jamalu taky nešlo. Dopravili jsme se tedy opět přes Ob na nádraží (mimochodem, když stavěli za Stalina železnici 501, vedla spojnice z Labytnangi do Salechardu pře zamrzlý Ob, v létě pak po přívozu) a nasedli na vlak do Moskvy.




Před námi jsou opět tři dny cesty. Petra s Martinem mocí mermo chtěli poznat nejnižší třídu ruských vlaků, tzv. plackartu, a vzhledem k tomu, že se nejednalo o „firmennyj“ (tedy trochu lepší) spoj, ale obyčejný nejlevnější „passažirskij“, užili si to naplno (zlatý kupé!).

Naším vagonem cestovali alkoholici, kriminálníci, lidé bez jiskry a vtipu. Naproti nám jela stopadesátikilová důchodkyně, typ domovní důvěrnice, která každé čtyři minuty vyloudila hlasitý povzdech kombinovaný s univerzálním ruským citoslovcem „oj“. Každý zhruba pátý tento povzdech pak doprovodila výrazem „oj, gospodi, gospodi“. V ruských vlacích takových babizen jezdí tisíce. Neustále nás pozorovala a po 12 hodinách jízdy se s námi nakonec pokusila navázat kontakt:
„Rebjáta, vy kakoj nacionálnosti?“.
„My jsme Češi“.
„Já jsem si to říkala, pořád vyslovujete samé č,č, š,š.“
„Aha…“
„Československo, to znám.“
„Československo už neexistuje, my jsme z Česka…“.
„Ano, Československo. Tam jsem byla, projížděli jsme tudy autobusem z Maďarska do Turecka“.
„A nebylo to spíš Rumunsko nebo Bulharsko?“.
„Bulharsko nebo Československo, to je jedno, vždyť je to tam někde u vás, stejně jste naši..“.

Tím pokus o navázání kontaktu skončil.


Horší to ovšem bylo s dalšími spolucestujícími. Ve vedlejším oddělení totiž jeli Romočka a Ruslančik. Dva zlodějíčci, zřejmě je právě propustili z dosud funkční trestanecké kolonie v Charpu na Polárním Uralu. Do hodiny po výjezdu vlaku požili několik litrů lihu a bůhví čeho ještě a dostali se do stavu výrazně změněného vědomí, v němž setrvali po zbytek cesty. Proměnili se v živočichy, šelmy, které bloumaly vagonem sem a tam a hledaly rozptýlení. Nevím proč si ruští kriminálníci tolik oblíbili zdrobněliny křestních jmen, snad si tak chtějí vynutit porozumění okolí. Ruslančik s Romočkou si porozumění vynutili. Jako magnet působili na tvory polokriminální, latentní vykuky rozeseté po vagoně. Těch bylo tak dalších deset, sami by se asi tolik nerozjeli, ale teď měli své vzory. Takže za chvíli se k našim dvěma hrdinům přidali Valerka, Miška, Vaňka a vodka tekla proudem.

Bylo to poprvé v Rusku, kdy jsem rád viděl milicionáře (tedy teď už policisty). Vlakem občas procházela hlídka a pokaždé naše rozverné kriminálníčky zklidnila, případně na chvíli odvedla kamsi k výslechu. Snad díky tomu bezprostředně neobtěžovali lidi ve vagoně, i když jejich neustálé pokřikování a chození na cigaretu (každých 7-10 minut) bylo samo o sobě dost nesnesitelné. (V každém případě jsem radši vůbec nevytáhl svůj foťák a kameru, takže protentokrát vám nemůžeme ukázat fotografie z cesty. Škoda, přejezd průsmykem přes Polární Ural byl opravdu fascinující..) Když ještě Ruslančik ze svého mobilu začal hrát dokola tři písničky (samozřejmě jednu od populární kriminálnické skupiny Butyrka: „Pykám v lágru za cizí hříchy, lalala, matko, pošli balíček, lalala“), bylo to moc i na průvodčí, která mu pohrozila štětkou ze záchodu, telefon rázně zabavila a vrátila až při vystupování. Původně chtěli Romočka s Ruslančikem vystoupit už brzo ráno druhý den v Uchtě, ale dostali se do takového stadia deliria, že nebyli schopni opustit vlak. To se jim podařilo až večer v Kotlase. A já jsem vystoupil s nimi! Rozhodl jsem se totiž zajet ještě na skok do Petrohradu, kam už je to z Kotlasu pouhých 24 hodin jízdy vlakem.

Pár fotek z Kotlasu:




Jen mě mrzí, že jsme už neměli čas zastavit se někde po trati mezi Vorkutou a Kotlasem (v Pečoře, Uchtě či Intě – jak jsme měli původně v plánu!). Tu trať totiž také budovali výhradně vězni Gulagu počátkem 40. let a mezi nimi bylo mnoho Čechoslováků, jejichž vzpomínky natáčejí kolegové z ÚSTR. Bylo by nesmírně zajímavé zapátrat po jejich stopách. Ale to by chtělo asi celou expedici věnovanou tomuto tématu. Snad příště..

Zbytek cesty tedy proběhl hladce, atmosféra ve vagoně bez Ruslančika s Romočkou se znatelně zklidnila a Petra s Martinem druhý den bez problémů dorazili do Moskvy, kde se k nim znovu připojila nástěnkářka. Můj vlak do Petrohradu byl také nezvykle klidný, takže ve čtvrtek večer jsem poměrně odpočatý vystoupil ve městě na Něvě a rovnou zamířil za kamarádkou Natašou do baru. Ale ne nadlouho, druhý den mě čekalo důležité setkání.

 

Ha! A tady opět nastupuje mistryně napětí a ironie (nástěnkářka pochopitelně), aby v nejlepším tento příspěvek utnula a vyvolala ve vás pocity žádostivosti a nedočkavosti. Ano. Příště si přečtete o posledních hrdinských činech polárníků (v Petrohradě i v Moskvě) a pak už „jen“ shrnutí naší cesty a ahoj! Anebo to vše sfouknem jedním článkem a bude klid.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama