Reklama
 
Blog | Marta Nováková

Mrtvá trať (17) – Jar Sale aneb konečně minus 30!

Expedice se tedy rozdělila. Přežijí jeden bez druhého, resp. tři bez jedné? Čtěte další dobrodružství statečných polárníků.

Přátelé, z minulého příspěvku jste jistě pochopili, že nástěnkářka, stižena alergií na soby a jinou přírodu, vrátila se do Salechardu, aby pak sama na plackartě putovala 3 dny vlakem do Moskvy, a zbylí tři polárníci pokračovali dál na sever, v očekávání čehosi nového, opravdového, úchvatného…

Níže uvedený záznam dokazuje velkorysost nástěnkářky, která na sebe klidně nechá plivat špínu, aniž by cenzurovala a uváděla na pravou míru. Je to čestné, statečné a opravdu skromné děvče, a pokud tento blog přerostl tak trochu v její kult, nemůže za to ona, ale její bohatý vnitřní svět, kterého se těm sucharům jistě nedostává!!!! Bože, sama nad sebou se teď dojala i předávám slovo zrádnému náčelníkovi.

 

Reklama

DĚŇ OLENĚVODA V JAR SALE

(2. – 3. dubna 2011)

Ano. Nástěnkářka, srab století, opustila v Aksarce se sklopenou ušankou naši expedici a odjela zbaběle na rekreaci do Baden Badenu (teda do Moskvy). Vnitřní rozpoložení cestovatelského týmu tím bylo narušeno, musíme hledat novou rovnováhu a zvykat si na absenci Rádia Marta, které se každé ráno samo naladilo, samo k sobě takřka nepřetržitě hovořilo a místo zvukových předělů moc pěkně hýkalo… Odštěpení Marty má ovšem i svá pozitiva. Tak především se ke čtenářům konečně dostane Pravda! Jako obvykle jsem totiž v roli náčelníka prakticky okamžitě pozbyl jakékoli autority, takže jsem nemohl účinně cenzurovat příspěvky na tomto fóru, které se z neutrálního deníku expedice změnilo v nástěnkářčinu superexhibici. A tomu je konec, nyní už bude vše pod obnovenou kontrolou náčelníkovou. Prostě stěrka, milé děvče, odteď pod tvým jménem budu publikovat já!

Především je nutné konstatovat, že již hned v Aksarce byla nástěnkářka plnohodnotně nahrazena, a to novinářkou místních novin Krasnyj Sever (Rudý Sever) Sašou.

Ta do Aksarky doprovázela kanadského spisovatele a spontánně se rozhodla využít naší plánované cesty do Jar Sale k návštěvě svých známých, kteří tam žijí. A tak jsme opět ve čtyřech, loučíme se s nástěnkářkou vracející se do Salechardu, a vyrážíme luxusním typem vezděchodu „Petrovič“ na samotný poloostrov Jamal, jehož je Jar Sale správním centrem!

 

Jar Sale je vzdáleno od Salechardu pře dvě stě kilometrů na severovýchod. Cesta vede opět po „zimniku“ – většinu cesty jedeme po zamrzlém Obu, až do míst, kde tento veletok přechází v Obský záliv Karského moře. Konečně vidíme zamrzlý Severní ledový oceán! Zimnik je dobře upravený, sníh odhrnutý ke straně, takže se jede přímo po ledu (silném 1,5 metru, možná víc) místy s tenkou vrstvičkou sněhu. To umožňuje vyvinout až 80kilometrovou rychlost a cesta rychle utíká. Až do okamžiku, kdy se vezděchod Petrovič rozbije. Prostě najednou nejede a kabinou se line smrad spáleniny. Tak konečně je to tady! Venku přituhuje, žádné auto na obzoru, jsme sami uprostřed 20 kilometrů široké zamrzlé řeky a jestli řidič svůj stroj rychle neopraví, budeme muset přistoupit k zásadám popsaným v prvním příspěvku naší expedice – nejdřív se při čekání na pomoc pálí vybavení vozu, pak pneumatiky… Ale ne, nic z toho nebylo. Zkušený voditel vezděchodu za pomoci pinzetky z mého nože motor za půl hodiny opravil a jede se dál.

 



Do našeho cíle přijíždíme ještě za světla v deset večer (dny se tady na severu rychle prodlužují) po neuvěřitelném západu slunce, který obarvil nekonečné bílé pláně Obu do narůžovělých tónů a v našich polárnících vyvolal romanticko-tesklivé pocity. Jamal není jen „stolíca“ plynu, ale i „stolíca“ kýče.


 

Jar Sale je jakýsi obydlený vyvýšený ostroh-mys uprostřed bažinaté krajiny a ramen Obu. Po staletí byl důležitou křižovatkou pro stěhující se stáda sobů, s nimiž přicházeli i lidé. Ne nadarmo nám zde mnohokrát říkali, že ve skutečnosti nepasou lidé soby, ale že sami sobi určují dobu i trasu svých pochodů a tedy i lidí (Něnců), kteří jsou na nich závislí. Poslední dobou jsou ale tradiční kočovné trasy čím dál více narušovány rozšiřujícími se nalezišti plynu (na Jamalu se těží 85 procent ruského plynu), a to je problém. Oficiálně je vše v nejlepší pořádku – Gazprom všechny své kroky řeší se zástupci kočujících Něnců, vychází vstříc jejich požadavkům, pro lidi nucené se vystěhovat z míst nových nalezišť staví v Jar Sale nové byty (na ruské poměry je to opravdu velmi pohledné a moderní sídlo), půjčuje kočovníkům vrtulníky atd. To opakují i sami místní obyvatelé, ale když se na to ptám víc, cítím, že je to hodně ožehavé téma. Že asi tak spokojeni nejsou, ale bojí se o tom mluvit. Hmm, vrtá mi to hlavou, ale to bychom museli na Jamalu strávit mnohem víc času, abychom se dozvěděli víc. Za jeden den si člověk velkou důvěru nevybuduje..

Takže zůstaňme u oficiálních informací. V Jar Sale (něnecky Písečný mys) žije pět tisíc obyvatel, většinu tvoří místní původní obyvatelé Něnci. Mnozí z nich kočují v tundře a do města přichází jen na čas. Začátkem dubna sem ale přijedou všichni z celého poloostrova Jamal na tradiční svátek původních obyvatel „Děň oleněvoda (Den pastevce sobů)“. Letos se konal v neděli 3. dubna a my jsme byli při tom!

Noc ze soboty na neděli jsme strávili v bytě tety místního bosse Kirilla (přes něj jsme měli domluvenu dopravu a ubytování od administrativy v Salechardu), která nás u sebe mít vůbec nechtěla a neustále nám to opakovala. Nejdřív jsme si říkali, že je to svérázný způsob šprýmování, pak jsme pochopili, že jsme ji byli asi nějak vnuceni a zařekli jsme se, že příště už si radši budeme domlouvat všechno sami napřímo. Připravila nám sice bohatou a vkusnou večeři, ale zkazila ji neustálým opakováním, že potřebuje nový lustr a že díky nám ho jistě získá. Bylo to dost hrozné. Ráno jsme jí něco zaplatili a v osm ráno vypadli na ulici. Byli jsme rádi ona i my.



No jo, jenže přes noc se ochladilo a konečně uhodil pořádný mráz! Minus třicet!!! A my bloumáme ztichlým městečkem přikrytém v mrazivém oparu.. Tak se spojujeme s náhradnicí za nástěnkářku, novinářkou Sašou, která nám u svých známých poskytuje ranní azyl, čaj a snídani. Jsou to strašně milí lidé, něnecká inteligence, hlava rodiny bývalý vyjednavač s Gazpromem pro otázky původních obyvatel, jeho synové starostové vesnic na Jamalu, vnučka pracuje v muzeu. A do muzea jsme během dne také zašli.

Je to sice jen jedna místnost s klasickými exponáty (vycpaná zvěř, fotografie o historii místního sovchozu, maketa čumu, něnecké předměty). Je zde i kopie mamutka Ljuby – nalezena byla totiž v místním okruhu a do Salechardu ji nepřevážel nikdo jiný než místní boss Kirill.

Ujala se nás vedoucí sbírek, asi 50letá něnecká intelektuálka a dvě hodiny nám objasňovala život Něnců, včetně jejich náboženského života. Je vlastně s podivem, že dodnes mnozí z nich žijí podle starých stoletých tradic, kočují po tundře se stády sobů, žijí v čumech, mluví svým jazykem a pití vodky příliš nepropadají. Ve srovnání s jinými původními obyvateli Sibiře jsou na tom Něnci možná nejlépe ze všech. Jsou poměrně početní (přes 40 tisíc) a žijí hodně na Severu, kam se noha Rusů a misionářů dostala až hodně pozdě a ani sovětská moc nezmohla moc. Při četbě Vinnetoua jsem toužil po životě v týpí a Indiánech s trpkým vědomím, že takový život zmizel někdy před sto lety. A hle, ono to tak není. Stačí si zajet jen kousek za Polární Ural…


Paní v muzeu nám pak ještě ukázala předměty, které jí nedávno přinesli příbuzní zemřelého šamana, sošky zvířat, kus meteoritu, šamanský buben. Všechno to brala do ruky s takovou samozřejmostí, jako by k těm předmětům nechovala žádnou úctu. Až pak, když se rozněžnila nad fotografií muchomůrky (že jsou z nich prý dobré lektvary), se přiznala, že sama tak trochu šamaní.. Mezi maketou čumu a vycpaným medvědem bylo malé obětiště, kam jsme dali několik mincí. Teda až na hospodářku, kterou toto opomenutí stálo sérii drobných nehod v následujících dnech (úder do hlavy ve vezděchodu, dva pády na ledovce, opaření ruky). Kromě toho paní šamanka z muzea chystá v létě expedici na zbytky lágrů u Mysu Kamenného na Jamalském poloostrově, kam měla původně být vyústěna naše železnice – Mrtvá trať! Tato informace mi nějak nejde z hlavy….

Ve srovnání s Aksarkou byl místní Den oleněvoda mnohem čistší. Více účastníků a původních obyvatel, méně Rusů a čumilů (kromě nás tam byl jeden francouzský fotograf – boss Kirill ho tam přivezl za 30 tisíc dolarů – a dva Holanďani, což si místní vyložili tak, že je tam strašně moc cizinců). Letos se tam svátek konal již po padesáté. Začali ho organizovat za Sovětského svazu Rusové pro místní obyvatele, ale mezi Něnci je velmi populární. Mnozí v něm vidí příležitost se pořádně napít vodky, ale množství opilců ve srovnání se sobotou v Aksarce bylo zde, v Jar Sale, poměrně malé. A tak se všichni kochali přehlídkou tradičních oděvů, zápasem, závody sobích spřežení, skákáním přes saně a dalšími tradičními disciplínami. Teplota přes den stoupla na příjemných minus 25 stupňů, sluníčko svítilo a moc jsme si to užil. No posuďte sami:



Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama