SALECHARD – PODIVNÉ MĚSTO
Úterý 29. března – pondělí 4. dubna
Jak si jistě vzpomínáte, usnuli naši hrdinové nad ránem přímo ve vezděchodu na jakémsi dvorku v odlehlé části města. Ale už kolem desáté ráno přijechala Marina Akatěva z místní administrativy, oddělení pro zahraniční styk. Na první pohled vypadala jako nějaká poevropštělá ruská panička (pěstěná, zaneprázdněná…), ovšem brzy se ukázalo, že je to velmi praktická, vzdělaná a světaznalá žena se zdravými názory, která nám v mnohém výrazně pomohla.
Ubytovali jsme se v nejlevnějším salechardském hotelu (i tak stále dost drahém) Lantana, ze kterého nás ale hned druhý den vypakovali – prý nemají volné pokoje. Spíše to ale bylo tím, že by měli strašně moc práce s registrací cizinců. Dokonce nás chtěli poslat do jiného hotelu hned, protože jim se právě pokazila kopírka a nejsou schopni vyřídit všechny doklady a potvrzení. Na to ovšem Marina Akatěva výhružně zachrastila náramky, přehodila si své dva mobily z ruky do ruky a dožadovala se ředitele. Tak děvuška sklapla, poodběhla a v mžiku kopírku „opravila“ (je to ale zručná žena). A pokud neumřela, vyřizuje tam naši registraci dodnes.
POVINNÁ HISTORIE
Ano, ani v tomto textu neuniknete povinnému exkursu, který si nástěnkářka připravila již v Praze. Tak tedy: Město Salechard je administrativní, politické i kulturní centrum celého JANAO (Jamalo-něneckého okruhu). Čítá asi 30 tisíc obyvatel. Vím, že už se trapně opakuji, ale najdete to tady skoro na každém rohu – je to jediné město, které leží přímo na polárním kruhu! Ale to není všechno. Salechard, dříve Obdorsk, se pyšní dávnou minulostí! Byl založen ruskými kozáky v roce 1596, na Salechard byl přejmenován v roce 1933 a nový název pochází z něneckého jazyka – sale = mys, chard = dům, osada, takže ve výsledku je to takové Kapské město na polárním kruhu.
My jsme se jakž takž vzpamatovali po namáhavé cestě (nástěnkářka je samá modřina, jak tam tak poletovala vzduchem ve vezděchodu a narážela do všeho, co jí stálo v letu) a hurá do města, resp. do muzea.
MUZEJNÍ A VÝSTAVNÍ KOMPLEX I. S. ŠEMANOVSKÉHO
V nové moderní budově na břehu řeky Poluj (vtéká do Obu, který je kousek za městem) už na nás čekala místní ikona – znalkyně historie města a celého kraje, rovněž také členka Ruské geografické společnosti, a spiknutí autistů pokračovalo.
Ludmila Fjodorovna Lipatová je novinářka, spisovatelka, etnografka a vůbec zasloužilá pracovnice muzea, kterou tady všichni znají a uznávají pro její neskutečné znalosti historie místního kraje. Bodrá asi pětašedesátiletá žena, velmi zaneprázdněná, vzdělaná, ale… Její kabinet, který obývá společně s odbornicí na Ljubu (mamutek, viz později) Galjou, se nám stal takovou základnou, mohli jsme na internet nebo jen popít čaj a popovídat si. To bylo vždy velmi příjemné. Ovšem jakmile přišla řeč na to, co nás zajímalo nejvíc (Mrtvá trať, úsek č. 501), hned se dělalo všechno možné, jen aby se o tom nemuselo mluvit. Na jednu stranu chápu její argument (vlastně ne, nechápu!), proč mluvit jen o tom špatném a proč to ukazovat zrovna cizincům, ale my jsme sem přijeli ohlášení, ani ne jako turisté, ale s jasným cílem, předali jsme jí všechny naše materiály z minulé expedice na 503, a nic. Vlastně nám ani neukázala exponáty, které mají v depozitáři muzea, a zamlčela důležitou knihu historika V. Gricenka „Historie Mrtvé trati“ (tu nám ostatně zamlčeli i oba Igorové. Kdyby ovšem věděli, že se Štěpán ještě v Nadymu sešel s paní Gricenkovou a knihu si od ní koupil, asi by omdleli). Ke všemu jsme se tedy museli probojovat stylem vesnické hlupačky, která nic neví a ptá se, kde může, až nás jedna neopatrná průvodkyně v muzeu poslala do oddělení fondů, kde nejen že nám ukázaly nejrůznější předměty z lágrů kolem železnice, ale také nám darovali tu tolik utajovanou knihu a to hned dvakrát. He!
Ljudmila s náčelníkem a nástěnkářkou natočila krátké rozhovory do svého rozhlasového pořadu. Nástěnkářky se furt ptala na nějakou Livii a ta trubka vesnická hlupačka neveřícně kroutila hlavou a mumlala si něco o proslulosti „naší paní Livie“, než jí došlo, že tu asi cizinci fakt nebombardovali a že je řeč o něčem jiném. Ech… Vše se neslo v duchu ruské uraženosti a šoku ze ztráty vlivu: Jak se mohou jiné státy vměšovat do vnitřních záležitostí jiného státu, ptala se Ludmila. Nechápu, proč tak oslavují Gorbačova, to byl velmi slabý politik, divila se Ludmila. Proč bychom měli sundávat sochy Lenina a ničit památku „těch let“, vždyť to je naše historie?!, nabádala Ludmila. A pak si Martin na novinkach.cz přečetl článek, co že prezidentovi poradci radí prezidentovy (ó, krásná lingvistická hříčka s „i“ a „y“!): „dokud se budou ruské ulice dál jmenovat Leninova, Dzeržinského atd., dokud z měst nezmizí sochy s politiky sovětské éry, ruský lid se nikdy nezmění…“
Exponáty z Mrtvé trati č. 501:
Absolvovali jsme s Ludmilou Fjodorovnou bleskovou exkursi po městě, která nás spíše rozladila (vše bylo ve strašném fofru, vyslechli jsme si svérázné interpretace ruské/sovětské historie, resp. jak ji vykládat, nestačili jsme ani překládat Petře a Martinovi, dokonce ani moc fotit…). Mrzí to o to víc, že Ludmila Fjodorovna je opravdu velmi zajímavý člověk s neskutečnými znalostmi a zkušenostmi (pořádá nejrůznější expedice po kraji).
Tak raději pojďme na fotoexkursi:
V Salechardu dodnes stojí původní dřevěné baráky ze 30.-50. let a dodnes v nich bydlí lidé, i když sílí snahy domy zbourat a postavit nové, lepší, moderní. Na druhou stranu, když si vzpomenete na fotografie z Pangody či Nového Urengoje, jak si tam lidé právě tyto staré baráky opravovali, nové fasády jim dávali… Výsledek byl moc hezký. Nemusí být všude jen cihla! Ludmila Fjodorovna tyto původní domky trefně nazývá „styl barak“ (v ruštině se baroko řekne „styl barok“).
Salechard je díky své architektuře přirozeně rozdělen na staré a nové město. Staré by chtěli mnozí zbourat, nové celkem vkusně vzkvétá.
Kousek od „polárního kruhu“ stojí další význačná skulptura – lokomotiva Эм ном. 71126. A není to jenom tak nějaký obyčejný parostroj, tento se od roku 1947 sám podílel na stavbě železnice.
V okolí Salechardu se nedochoval žádný lágr, ale ve staré části města dodnes stojí aspoň baráky, které dřív sloužili vězňům. S těmi, které jsme viděli v tundře však nemají skoro nic společného. Možná proto, že už tehdy byly součástí nějaké osady a ne oddělený tábor.
Naše exkurse pokračovala do přístavu, resp. na Obdorský ostrog (nástěnkářka neví, jak to přeložit), což je nově postavená dřevěná pevnost, která připomíná dávnou historii města a kraje, počátky osidlování Severu atd. Z pevnosti pak vedou dřevěné schody přímo do přístavu na řece Poluj.
Pozor, pokud je z výše napsaného článku cítit nějaká nevole, rozhodně se nevztahuje na samotné město a jeho obyvatele. Salechard je opravdu moderní přívětivé město s kavárnami, obchody, trhy (jen s internetem je to bída, jako všude na Severu), muzei, a lidé na ulicích a všude jinde, se chovali velmi mile (ještě nikdy se mi v Rusku nestalo, že by prodavačka vyšla před krámek na ulici, aby mi vysvětlila cestu). Vlastně i nevrlé recepční se po pořátečním šoku vždy uklidnily a pak byly samý úsměv!
Další momentky z města:
Nástěnkářka už nemůže, jde spát. Příště vám povím o jízdě po zamrzlém Obu, o mamutce Ljubě i o vynikajícím divadelním představení. A pak už pryč ze Salechardu, rovnou k oleněvodům!