Reklama
 
Blog | Marta Nováková

Mrtvá trať (10) – Čekání na vezděchod

Nasi polarnici propadaji beznadeji, vezdechoda net a neustale opecovavani od dvou autistu zacina byt nesnesitelne. Jak by rekla pruvodci Sveta "poterpite nemnozko".

 

HŘBITOV 501

(Pátek 26. března)

Reklama

Jak už jste si mohli přečíst, v pátek jsme si zkrátili čekání na vezděchod výjezdem asi 70  km za město (směr Nový Urengoj) na hřbitov vězňů stavby č. 501. To totiž jednou Gazprom vedl vedl plynovod a narazil na hroby. Místo za své peníze opravil, velký kříž postavil a dnes tam lidé jezdí zapalovat svíčky, v létě pořádají výlety a prostě se o hřbitov starají.

Ten den se výrazně změnilo počasí – napadla spousta sněhu, foukal silný vítr (ale stále bylo jen lehce pod nulou) a my jsme mohli poprvé pocítit na vlastní kůži (resp. vrstvy termoprádel) severské rozmary.

 

Opět jsme jeli přes zamrzlou řeku Nadym a naše životy byly málem ohroženy. Před námi totiž na led najela obrovská cisterna s benzínem, což by nebylo nic hrozného, kdyby ovšem nejela po úseku, který je vyhrazen pro osobní vozy! Náklaďáky jezdí o několik metrů dál na zpevněné “silnici” (pod ledem, resp. v ledu zamrzlý je pontonový most). Takže oba Igorové donutili Sergeje, aby zastavil náš tranzit a čekali jsme, až ta oranžová obluda v lepším případě přejede na druhý břeh, v horším případě zahučí pod led.

 

Hřbitov, resp. kříž nebyl v té vánici od cesty vůbec vidět, a dostat se k němu také nebylo úplně jednoduché! Nejprve jsme museli překonat asi 30 metrů ke kolejím (ano, ke kolejím stavby č. 501!) a pak dalších asi 70 metrů ke kříži. Vzhledem k tomu, že bylo sněhu po pás, nevynikali jsme přílišnou rychlostí.

 

Z celého hřbitova byl vidět opravdu jen ten kříž, ostatní hroby byly pod sněhem, ale v létě jsou prý vidět. Nemají křížek ani cedulku se jménem, prostě jen takové hromádky, ale aspoň že to.

Jako správná delegace položili jsme květiny a jiné dary. Rusové nosí svým zemřelým na hrob jídlo, pití a i cigarety (v lágru nedostatkové zboží), na mnohých hřbitovech je vedle hrobu lavička se stolíkem a tam občas pozůstalé příbuzenstvo hoduje a vlastně je tak pořád v kontaktu se svým mrtvým příbuzným.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 









 

Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili na hřbitově v Nadymu (opět sněhu po pás!) a prohlédli si hrob bývalého vězně GULAGu hraběte Kondratěva, který po skončení trestu zůstal v Nadymu a zemřel téměř stoletý v roce 1997. Hraběte chtěli několikrát zastřelit, ale pokaždé si uvědomili, že ho potřebují, protože to byl špičkový odborník-konstruktér a naprostou většinu mostů na trati 501 navrhl on.

 

Vezděchod furt nikde a to už znervózněli i naši přátelé. Měl přijet v poledne, večer jsme se měli poradit, kde všude budeme v tundře zastavovat, které lágry vyfotíme, ale nic! Zastavili jsme se u vjezdu na zimnik do Salechardu, závora byla spuštěná, “na trať” nepouštěli žádná auta. Hmmm… Příbuzní vezděchodců v Salechardu také nemají žádné zprávy, Igorové přemýšlejí, kdy zavolat záchranáře.

I přemístili jsme se opět do bytu k Igorovi a opět nastala velká žranice. Přišli noví kamarádi Max a Sergej II., a zas a znovu jsme poslouchali ódy na nás, jak jsme úžasní, že prostě přijedeme k nim na Sever. A že umíme rusky. A že jsme úplně super! A že na nás NIKDY v životě nezapomenou. Ech… Bylo to tak naléhavé, že nástěnkářka musela dokonce popřít svou identitu a vymyslet si dlouholetého imaginárního přítele, jen aby si nemusela brát Sergeje (prvního, ten který nás vezl z Nového Urengoje), který ji po několika lahvích vodky málem požádal o ruku. Bože!!!! Hospodářku odvezou do tundry k sobům a nástěnkářka se provdá za ukrajinského seveřana dolujícího plyn! A chlapci se zpijí do němoty.

 

Dostali jsme překrásné a vzácné dary – náčelník s hospodářkou krásné ušanky, Martin válenky (proč jsme si kupovali tu drahou obuv, když obyčejné válenky poslouží mnohem lépe?!). Hospodářce nedali nic. Fuj!

Před půlnocí jsme všichni vyšli před dům, abychom odpálili rachejtle na počest narozenin malé Diany (šestiletá dcera Igora staršího) a toho jsme my využili a prchli do hotelu.

Co dělat? Máme být prý v pohotovosti, v sedm ráno zavolat – může se stát, že vezděchodci dorazí a hned pojedeme zpět. Ale také třeba nedorazí a my uvízneme v Nadymu. Hm.

Pod tíhou těchto událostí nafotili náčelník s nástěnkářko novou kolekci severského spodního prádla. Snad se bude dobře prodávat a našim polárníkům se částečně vrátí peníze do expedice vložené.

 

Sobota 26. března

V čekání na vezděchod jsme se rozdělili na dvě skupiny. Chlapci odjeli s našimi novými přáteli na ruské pole (to jsou ty zamrzlé bažiny), aby se tam sledovali prý slabomyslné goňky teréních vozů (závody), vypili hektolitry vodky a zajídali šašlikem. Poloopilí pak odjeli na místní “sjezdovku” (bez vleku) a v tomto stavu se oddávali zimním radovánkám.

 

 

 

 

 







Děvčata se vypravila do města, velmi chutně pojedla v místním uzbeckém bufetku (plov, šašlik, salát a vynikající čaj), obhlídla místní nákupní centrum a odguljala se zase domů.

 

Vzhledem k tomu, že oba Igorové zítra brzy ráno odlétají do práce (ještě severněji, někam těžit plyn), uspořádali pro nás rozlučkovou večeři. Po včerejším menším nedorozumění se starými rodiči Igora staršího – a vůbec se jim nedivím, od úterý probíhal v bytě den otevřených dveří a všichni se chodili dívat na ty Čechy, a při dívání se pili, a při pití hlučeli – přesunuli jsme se do místního hight cafe, kde dunělo ruské disco a obyvatelstvo tančilo.

Skupině českých polárníků byla nabídnuta pocta nejvyšší – státi se členy Ruské geografické společnosti, oddělení Jamalo-něneckého okruhu. Toto členství bylo odmítnuto například Rakušanům či Nizozemcům (prý), my ale prý máme seriózní úmysly a tak. Což o to, nabídka je to z jedné strany zajímavá (snadnější cesta k nejrůznějším povolením a vízům, propojenost poboček společnosti atd.), ale trochu nás odrazuje, že RGS je téměř státní organizace s vší tou ideologií a přehnaným patriotismem (= nacionalismem). Ve vedení sedí sám Vladimir Vladimirovič (Putin), ke kterému náš Igor-chudožnik dost vzhlíží. Už asi chápu tu neochotu věci pojmenovávat pravými jmény. No…

 

Vezděchod nikde. Rozloučili jsme se s Igory a šli spát s vědomím, že zítra (v neděli 27. března) zjistíme cenu letenek z Nového Urengoje do Salechardu (první volný let přímo z Nadymu je až 12. dubna!) – nejhorší varianta, ale také se sami poptáme po nějakých vezděchodcích – nejlepší varianta. Uvidíme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama